Bez přátel nežiju aneb This is very kurva

Janice je můj bezva parťák, kterýho mám neustále po boku, rameno, na který se můžu kdykoli vyplakat, pomocná ruka, za kterou můžu vždycky zatahat. Taky je to ale zdroj pozoruhodných česko-asijských přátelství.

Už jsem tu zmínila Leona, neuvěřitelně hodnýho, vysmátýho týpka, kterej nám naprosto nezištně pomáhal a nakonec nám nechal svoje auto (viz zde:http://menclikova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=410580&bk=76950 a zde:http://menclikova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=410846&bk=1359 a zde:http://menclikova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=411859&bk=98620 a zde:http://menclikova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=412158&bk=4266).

Leon je teď mimochodem na cestách po Asii a tohle mi poslal z Kambodži:

Výhoda sukňo-kalhot, jako jsou tyhle, je, že když se poserete, nikdo si toho nevšimne.

Zmiňovala jsem taky Bee, the Party Queen (viz zde:http://menclikova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=413776&bk=3148 a zde:http://menclikova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=409877&bk=24762). Když jsme se potkaly poprvý, ani ve snu by mě nenapadlo, jak moc mi tahle potřeštěná Malajsijka přiroste k srdci. Nicméně čím víc jsme se vídaly, tím víc mě udivovalo, jak inteligentní a ryzí člověk se pod tou maskou pařmenky skrývá. Je teda pravda, že naše sbližování začalo skrze ty kalby. (Konkrétně míchanejma drinkama z červenýho a bílýho vína, Spritu a čínskýho oleje na štípance od hmyzu.) A pokračovalo skrze vaření a pečení. Je téměř evidentní, že asijská láska prochází žaludkem. Kdykoli k nám někdo z Janiciných známých přišel na návštěvu, vařilo se, a to ve velkým.  

Největší fajnšmekr je bezesporu samotná Janice. Dovolím si tu sdílet recept na její lemon cheesecake, protože je to nejlepší věc, co jsem kdy jedla:http://www.taste.com.au/recipes/25161/baked+lemon+cheesecake. Pokud by měl o recept zájem někdo, kdo nevládne angličtinou, prosím neváhejte se ozvat, přeložim. Díky ní jsem taky objevila nakládaný zelí Kimchi, kterým bych se mohla ládovat pořád. Kupujeme chlazený v sáčku:

Na polívku stačí jen přidat vodu, česnek a zázvor (nejlíp nastrouhat). Nicméně bacha, má to říz:) Pokud zelí nasypete do palačinkovýho těsta, můžete si udělat delikatesní Kimchi palačinky. Taky se dá jíst jen tak anebo třeba osmažit s rejží. Zkuste, jsem si jistá, že v ČR lehce seženete někde na tržnici, je to mňamka.

Další, kdo u nás vařil, je Číňanka Amy. Amy bydlí v tom squatu, kde jsme se s Janice nešťastně ocitly hned po našem příjezdu do Queenstown (viz zde: http://menclikova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=410846&bk=1359). Nechápu, jak to může dát… nicméně pro nás z toho plyne jistá výhoda: kvůli ní rozhodně nemusíme uklízet. Amy dělá super kedlubnový palačinky (do těsta nastrouháte kedlubnu). Co se týče mě, tak od tý doby, co holky slyšely o smažáku, nedaly pokoj s tim, že ho musim stvořit. Já strašně nechtěla, protože je to jednak strašná prasárna, ale hlavně ho neumim. Vždycky se začne roztejkat a nakonec je z toho taková rozplizlá sračka plavající v tuně oleje. Zkusila jsem už nespočet tipů, jako třeba dát obalenej sejr nejdřív na nějakou dobu do mrazáku, ale jsem prostě marná. No nakonec mě přemluvily a z tej rozplizlej sračky byly nadšený. Nepochopíš. Bee nevaří. Jednou se pokusila o jablečnej koláč a strávila na něm 3 hodiny, páč karamel dělala osmkrát.

Když u nás spala poprvý, měla jsem sto chutí prohodit ji oknem. Místo na gauči si vlezla do postele s Janice (rozuměj do stejnýho pokoje se mnou) a brzo jsem pochopila, že proto, aby mohly do dvou ráno krafat čínsky. Ačkoli jsem měla muziku ve sluchátkách na plný koule, pořád jsem je slyšela. Bylo mi ale blbý jim do debaty zasahovat, bůhví, o čem se to bavily... A tak jsem se jim svou nevoli snažila naznačit – převalovala se, vzdychala, rozsvěcela telefon a demonstrativně se koukala, kolik je hodin. Nic, bylo jim to úplně u prdele. Nicméně nakonec konečně umlkly. Respektive umlk hovor, ale naplno nastoupila Beeina motorová pila. Jo, Janice možná chrápe, ale oproti tomuhle je naprostej žabař. Když to začalo, říkala jsem si no to mě poser, je tohle Janice?! Musela jsem vstát a jít se na ně podívat, odkud vítr vane. Jelikož spaly vedle sebe na malý posteli, nebylo lehký to ve tmě rozlišit, ale nakonec jsem se rozhodla, že to musí bejt Bee. V životě by mě nenapadlo, že holka může takhle chrápat – hej tati, máš vážnou konkurenci. Sázela to celou noc a nehnulo s ní šťouchání, přehazování peřiny přes obličej ani mlácení do zdi nad její hlavou. Nedávno se mě někdo ptal, jak by vypadalo moje peklo. Noc s tebou, Bee, haha. Když jsem se jí ráno zmínila, čím jsem si musela projít, hrozně se omlouvala a na další noc se rozhodla přesunout do obýváku na gauč. To mělo za výsledek, že Myles se na ni šel k ránu dolů podívat, protože nevěřil, že to, co slyší, se opravdu děje. Celej vytlemenej mi pak svěřil, že nad ní stál, mluvil, pískal, cloumal jí ramenama. A ona mu naprosto bezostyšně chrápala do ksichtu.

Odpustila jsem jí ale téměř okamžitě, s její povahou to ani jinak nejde. Začaly jsme denně chodit na kafe a po večerech na koncerty, zjišťovat, že přemýšlíme o stejnejch věcech, trápí nás stejný pochybnosti o tom, jestli vedem svůj život správným směrem, máme podobný trable s chlapama. A taky sakra podobnej smysl pro humor. Taky mě neustále rozsekávala svejma českejma hláškama. Její oblíbený slovo je „hajzl“, páč jí přijde hrozně vtipný, že někomu nadáváme tím, že je záchod. No jako v angličtině si nadávaj, že jsou prdel či řitní otvor, tak co. Mám video, kde vypočítává český sprostý slova, co zná, ale je to takovej kalibr, že si myslim, že to sem fakt nemůžu dát :)) Vysloužila si můj respekt tím, že dokáže naprosto bezchybně říct: „Všechno nejlepší k narozeninám,“ což pro cizince rozhodně není piece of cake. Často mi taky říkala: „Jsi šílená, ale kočka.“ A doteď se musim tlemit, když si vzpomenu, jak jsme tancovaly v jednom klubu na živou kapelu, kolem byla spousta našrot ožralejch náctiletejch Australanek, z nichž jedna vyskočila na stůl, podpatkama Bee cupovala bundu a odmítala slízt, a ona to znechuceně pozorovala a prohlásila: „This is very kurva“.

Po víc než roce na Zélandu Bee absolutně nevěděla, co dál. Utratit zbytky úspor za cestování a pak se vrátit domů a budovat kariéru? Pokusit se najít si práci na plnej úvazek, získat pracovní vízum a zůstat? Řekla bych, že s podobnejma otázkama se potýká asi každej držitel working-holiday víza, když se jeho vymezenej čas začne chýlit ke konci. Ono to není sranda, vrátit se domů znamená začít od nuly, mnohdy s holou prdelí, protože když už tu jste, byla by hloupost neprocestovat, co můžete (a utratit tak všechno, co máte). Zůstat tu pracovat pak znamená buď návrat pouze odložit (a možná si ušetřit tu holou prdel), anebo se posléze rozhodnout zůstat tu dlouhodobě. Což je kapitola sama o sobě, kdo v téhle situaci nebyl, nepochopí, ti, kdo byli, moc dobře ví, o čem mluvím.

Život na Zélandu je jednoduchej a pohodovej. Všichni jsou k vám neuvěřitelně přátelský, lidi tu maj brilantní smysl pro humor a země je to jedním slovem nádherná. Hrozně se vám odsud nechce. Pak si ale představíte, že jednou pojedete domů na návštěvu, vaše máma bude mít najednou šedivý vlasy a vy nebudete vědět, jak se to stalo. Prakticky celou dobu, co jste pryč, se děsíte toho, že vám jednoho dne zazvoní telefon s tím, že se něco děje, a vy se tam nedostanete dřív jak za tejden. Vzpomínky na lidi a místa doma bolí. Někdy strašně moc. (Třeba právě teď, když o tom tady píšu haha.) Nevíte, jestli vrátit se znamená vzdát se. Anebo zůstat znamená vzdát se. Spousta z nás má pak doma nějakej nevyřešenej byznys, o kterým si nejsme jistý, jestli bychom se k němu měli vrátit, anebo naopak zůstat, kde jsme, a pokusit se zapomenout. Zůstat ale znamená začít druhej život, navázat jím na ten první a kočírovat je, aby se mezi sebou moc netloukly (protože ty rány budete schytávat hlavně vy). Je ale nutný se nějak rozhodnout, protože jinak budete střídavě žít oba najednou, budete přesedávat z jedný židle na druhou a kolikrát si nebudete jistý, kde váš život vlastně je. Bee si tohle všechno moc dobře uvědomovala a nebyla schopná pohnout se z místa. Nakonec rozeslala pár životopisů s tím, že uvidí, jestli se jí podaří sehnat práci, a když jo, zůstane tu s náma. Bylo ale evidentní, že do toho moc úsilí nevložila, protože nebyla vůbec rozhodnutá, co chce. Když něco doopravdy chcete, je to jednoduchý. Je ale dost těžký dostat něco, co vlastně asi nechcete.

Nakonec se rozhodla za poslední stovky dolarů, co jí zbyly, procestovat Severní ostrov a vrátit se domů. O svým rozhodnutí pak několikrát pochybovala, a jak se blížil čas jejího odletu, přibývalo incidentů, kdy mě kropila slzama, protože věděla, že jí Zéland, a hlavně Queenstown, bude hrozně chybět. Měla už ale letenku, a tak nebylo cesty zpět. A je to dobře. Nejtěžší na tom vybrat si jednu cestu je, že to znamená nejít po těch ostatních. Po všech jít ale nemůžete, a nevybrat si znamená zůstat stát na místě. Dobrá zpráva je, že neexistují špatná rozhodnutí, protože každá z těch cest někam vede. Nemůžete předem vědět kam, a tak to prostě musíte zkusit a doufat ve šťastnej konec. Kterej taky není jenom jeden a může čekat na konci všech těch cest :)

Poslední, co mi Bee řekla, bylo: „I hate you“. Protože nechtěla na letišti brečet. Protože si nikdy nemyslela, že se tolik sblížíme, protože jsem její první non-asian real friend.

Miss u dearly, Bee, and always will :)

 

Zaujalo: S Asiaty prostě nikdy nevíte

Jeden Janicin kámoš byl hodně spešl. Seděli jsme na pivu, vedli běžnou konverzaci, všechno v pohodě. Jenom mě vážně zaráželo, že týpek vypadal, že je mu tak mezi osmi a deseti. Snažila jsem se vsugerovat si, že je mu aspoň dvanáct, ale to nešlo prostě… když jsem pak na věk nenápadně zabrousila, vyrazil mi dech tím, že je mu 28. Venku řikám Janice: „Hej to mě poser, že je mu 28!! A ona: Jak jako „jemu“…?? Vždyť je to holka“ What?!! To je na mě fakt moc. A ještě: „Neřikej, že sis toho nevšimla, dyť je to uplně jasný!“ A že prej na Taiwanu je takovýchhle lidí hrozně moc. No mrtě štěstí, že když k někomu mluvíte v angličtině, nijak nerozlišujete, jestli mluvíte k holce, nebo klukovi.. v češtině by to byl fakt trapas. Nicméně fakt nesouhlasim s tim, že je to evidentní, a tak zkoušim ostatní. Nejdřív Mylese. O pár dní později sedíme opět v baru a Janice někam zrovna odešla s Taiwancem (Taiwankou). Já k Mylesovi: „Hej… s kým to odešla Janice?“ Myles: „No s tím týpkem z Číny…“ Po tváři se mi rozuleje triumfující úsměv. Myles: „What? On není z Číny?“ Chytnu výtĺem… „z Číny jo, ale není to on haha.“ Nejvíc byla ovšem Lisa. Já: „So what do you think about Janice´s friend?“ Ona: „Ohhh he´s not my type anyway. :D

Co doma, část 2.: Necudná pokojská, psycho školení a psycho kočka

Myles s Lisou se ukázali bejt naprosto super lidma. Dost jsem se sblížila hlavně s Mylesem, ze kterýho se stal můj drinking partner (což teda často dopadá dost špatně, páč pít s Irama je fakt o hubu) a taky spoluvýletník.

Lisa na výletování moc není, když má den volna, dává přednost spaní či masáži, kosmetice, kadeřnici a podobně… a tak je vděčná, že s ním všechny ty aktivity podnikám já, a nemusí to dělat ona:)

Nakonec tu dostala job v salónu, buď pracuje jako masérka, nebo vysedává na recepci. A po nocích k tomu chodí po barech oblečená jako pokojská (ale taková ta z filmů pro dospělý) a nabízí lidem pětiminutovou masáž krku. Oni jí za to pak můžou zaplatit, kolik sami uznaj za vhodný. Často je to fakt dost. Kdyby si ty peníze mohla nechat, byla by mrtě v balíku, ale bary s ní obchází i její šéfová, necudná pokojská 2, která peníze pak shrábne a Lisu platí hodinově. Myles prodává sladkosti v lolly shopu, kterej vedou Němci, takže pracovní morálka není zdaleka tak punková jako je tu zvykem. Což se mu samozřejmě nelíbí.

Zima byla taky ve znamení našeho warehousování. Jobu, kterej jsme s Janice začaly upřímně nenávidět. Základní problém byl už v tom, že chodit tam pět nocí tejdně navíc k naší normální práci bylo jednoduše moc. Byly tejdny, kdy jsem pracovala víc jak 70 hodin a to nechceš. Joo, workoholik ze mě nebude:) Dalším problémem byli naši kolegové. Jako chápu, že když makáte pět dní v tejdnu v noci a naprosto nezajímavej, monotónní job, nebudete zrovna happy a nadšený pro konverzaci. Ale ty lidi nemluvili. V pauze jen jedli (sladkosti a brambůrky) a četli dementní časopisy. Jako dokážu si představit, že ještě pár tejdnů, a byla bych na tom úplně stejně...

No a pak tu bylo školení na téma „Bolest“. Jako vážně. Všichni zaměstnanci jsme se nasáčkovali do místnosti s hordou pizzy a coly, a začala show. První otázka přednášejícího zněla: „How much pain do you want your customers to feel?“ Moje nutkání vyprsknout smíchy přebil údiv nad tím, jak debilní ten dotaz je (i když teda třeba u zákazníků, co rozdělávaj krabice od spotřebičů a pak je tam nechávaj ležet rozkramažený, bych si nebyla uplně jistá odpovědí…). Řešila se bolest zákazníků, šéfů a naše. Šéfové nás požádali, abychom každej na papírek napsali, co nás bolí, a pak to nalepili na nástěnku a bavili se o tom. Mě teda dost bolelo celý to školení a nejradši bych popravdě napsala, že je mi tu všechno uplně šumák, páč tu rozhodně neplánuju zůstat dýl jak tak další dva tejdny. Což se nakonec taky stalo, napsala jsem jim, že se mi práce pro ně nedaří skloubit s dalšíma dvěma prácema, co mám, a odporoučela se. Spíš se mi to teda nedařilo skloubit s mým mentálním zdravím, ale tak přílišná upřímnost občas škodí.

Jo a pamatujete si na Toma, kočku, co k ním přivandrovala s prvním sněhem? Tak Tom s náma střídavě pobyl celou zimu a je to vážně psycho kočka. Miluje náš gauc, náš krb, naši vodu a mlíko, kočičí žrádlo, co mu dáváme… ale nemá ne nás. Když na něj někdo chce šáhnout, tak se ožene. Škrábe, prská, vříská. Janice říká, že je jako špatnej boyfriend. Přijde domů, jen když má hlad anebo mu je zima.

Pro ni je to vůbec hotovej přírodní úkaz, protože zná jen toulavý kočky a jenom z dálky… s rozmazlenou, rozeřvanou kočkou, jako je Tom, se jakživa nesetkala. Zezačátku ho pořád naháněla po pokoji, aby si ho vyfotila, a nechápala, že nereaguje na žádný stůj nebo sedni. Když vrněl (ve chvílích, kdy se válel na gauči a nikdo se ho nepokoušel dotknout), divila se, co to dělá za divnej zvuk, a přišlo jí to hrozně vtipný. A jak může v jednu odpoledne spát?! Vysvětlila jsem jí, že to je to, co kočky dělaj, a ona z toho byla vedle.

Koupila mu dokonce hračky: růžovou myš a medvídka na tkaničce. Jenže Tom nechce medvídka na tkaničce. Tom chce žrádlo. A někdy prostě jen chodí kolem a mňouká, a my nevíme, co chce. Jde ke dveřím, tak mu otevřem, ale on jen nakoukne ven a jde zase dovnitř. Pravděpodobně se jenom chce ujistit, jestli je tam pořád taková kosa.

Neustále jsme diskutovali nad tím, jestli je to chudák toulavá kočka (páč je kost a kůže), která když není u nás, někde mrzne a nemá co do huby, anebo má super život, kdy chodí od domu k domu a nechává se opečovávat. No nakonec se to vyřešilo tak, že jednoho dne Tom přišel s obojkem na krku. Takže evidentně někomu patří. Hajzl jeden.

Tak to byl takovej mini report z naší domácnosti. Respektive mojí ex-domácnosti, protože už tam nebydlim. O tom ale až jindy :)

PS: Moje sestra je ještě pořád Lord Hoven. Teď fušuje do cateringu:

Tenhle bufet bude asi hodně velká mňamka :D

Co doma, část 1.: Zmrzlost až na kost a spolubydlící from hell

Co se týče dění v naší mezinárodní domácnosti během zimy, hlavním bodem bylo, že nám byla fakt zima. Náš dům je konstrukcí taková letní chatka. Stěny jsou snad z kartonu, je to vtipný, že když u normálního domu sedřete zeď, drolí se omítka, tady to vypadá, jako když roztrhnete papír. Co víc – náš krb je joke. Ať to v něm rozfajrujete, jak chcete, teplo je pouze v obýváku, a to jen relativní. Pokud se chcete vážně ohřát, musíte do toho krbu vyloženě vlízt – otevřít dvířka a strčit tam ruce, případně cokoli potřebujete – anebo na něm sedět, jako to dělá Myles, co s oblibou říká, že si „opejká prdel“.

Poté, co jsme s Janice zjistily, že když spolu v pokoji mluvíme, je náš dech vidět (a to u toho nekouříme), rozhodly jsme se pořídit si přenosnej radiátor. Což byl vážně big day. Vždycky jsem si myslela, že spát s hlavou pod peřinou nejde, přišlo mi, že bych se udusila. Ale tady už byla nemožnost dejchat snesitelnější než ta kosa, co hlavu čeká venku. Jednou jsem taky zkusila strčit ruku na chvíli do ledničky a pak otevřít dveře od našeho pokoje a strčit ji tam. Hádejte, kde byla větší zima. Kromě nás z radiátoru těžily i poslední zbytky hrdosti mýho notebooku, protože od tý doby už nebylo jistý, co to tu tak hučí.

Z relativního tepla jsme se ale radovaly pouze do prvního účtu za elektřinu. Not good. Někde v tomhle okamžiku se taky začal definitivně srát náš vztah s Devonem. Jak už jsem psala dříve, nesedli jsme si. A nesednul si ani s Lisou a Mylesem (se kterejma jsme si nakonec my s Janice sedly naprosto perfektně, o čemž se zmíním za okamžik). Prostě kdykoli přišel domů, s jeho nohou ve dveřích se absolutně změnila atmosféra. Z naprostý pohody do hustohustýho trapnýho mlčení. Pořád jsme nechápali, čím to je, protože on v podstatě nic špatnýho nedělal. Jen prostě hrozně divně chodí, mluví a předtím, než se pokusí zapříst rozhovor, vždycky protáhle zívne. Čehož si první všimnul Myles (kterej ho mimo jiné perfektně imituje), a jakmile nás na to upozornil, tak jsme se na to samozřejmě zaměřily a máme z toho největší prdel. Taky se mi asi kvůli němu přestaly líbit bradky. Ta jeho huňatá křovácká je až děsivá. Když mluví, tak nás vlastně pořád jenom poučuje (což mi zezačátku přišlo celkem užitečný, ale čeho je moc, toho je příliš), jakože třeba prohodíte, že si jdete udělat kafe, a dostane se vám půlhodinovej přednášky o tom, jak na to.

Další jeho velký mínus je, že pravděpodobně neustále lže. Asi ne že by tím chtěl někomu škodit, ale snaží se před lidma dělat lepším, než ve skutečnosti je. Plně se to ukázalo s Mylesem, kterej je hrozně cool, a tak na něj Devon chtěl udělat dojem. Čímž ho naprosto vyšokoval.

Myles o něm začal mít pochybnosti už první den, kdy spolu vyrazili na pivo. Devon mu předtím o sobě různě vyprávěl, o tom, co rád dělá, v čem je dobrej, o jeho bejvalej přítelkyni a podobně. Když pak šli na to pivo, připojil se k nim jakejsi kamarád, kterej pak v rozhovoru s Mylesem prakticky popřel všechno, co mu Devon navykládal. Myles na to jen koukal a říkal si tvl, tady něco nehraje. Utvrdilo ho v tom pak Devonovo vyprávění o bejvalejch spolubydlících. Vykládal, že jelikož stěny u obou dvou pokojů nahoře jsou (doslova) z papíru, vzájemně slyšeli všechno, co se ve vedlejším místnosti děje. Takže když on a jeho tehdejší přítelkyně (ať už je imaginární, či ne) slyšeli, jak druhej pár vedle souloží, snažili se je trumfnout – bejt hlasitější než oni. (Jelikož tohle byl asi druhej rozhovor, kterej Myles s Devonem měl, rozhodně to nebylo něco, co by takhle z fleku toužil vědět). A někdy prej, aby je naštvali, šli si to rozdávat proti jejich dveřím. (Tady to už Myles nedával vůbec a měl prej sto chutí oklopit do sebe whiskey, co máme v kredenci.) Jako tohle je prostě bullshit. Nicméně kdykoli teď Devona vidim kráčet kamksi tou jeho klátivou chůzí, nemůžu si pomoct představovat si ho na těch dveřích…

Jednou s ním taky Myles šel na lyže. Potkaly tam dalšího kamaráda, kterej opět mluvil o stejnejch věcech jako Devon – s tím rozdílem, že se udály uplně jinak. Vždycky, když se Myles nadechnul, aby namítnul, že Devon přece říkal něco jinýho, ten mu rychle skočil do řeči, aby se nestihnul ozvat. Kdykoli s ním pak chtěl jít opět lyžovat, na něco se vymluvil, aby ho s sebou nemusel vzít. No nakonec jsme se shodli, že je jakýmsi způsobem asociální, musel mít hrozně divný dětství a neví, jak se bavit s ostatníma.

Nicméně zpátky k tomu účtu za elektřinu. Devon takhle jednou proplul bytem s tím, že přišel obrovskej účet za elektriku. A že kvůli tomu budeme muset udělat schůzi. Tak říkali jsme ok, schůze bude dobrá, stejně je tu víc věcí, který je potřeba probrat. Nicméně dva dny se nic nedělo a pak, když jsem přišla v půl druhý ráno z Warehousu, našla jsem na lednici tohle:

No jako jestli týpek považuje vzkaz na lednici za schůzi, tak to mě fakt vomej. Jak u blbejch. Nicméně schůzi jsme si udělali my čtyři, a to ohledně toho, jestli mu uhradíme ten doplatek 50 babek, o kterej nás ve vzkazu žádá, nebo co jako budeme dělat. Dohoda zněla, že elektřina je zahrnutá v nájmu a nic navíc platit nebudeme, takže to není fér. Nikdo z nás se ale nepouští rád do konfliktů, a tak se kolem toho pár dní chodilo bez komentáře. Pak jsem se já jednu noc náramně opila, ráno jsem ještě zdaleka nebyla střízlivá, a tak jsem měla koule na to se do toho rozhovoru pustit. Devon se oháněl tím, že za účet může za á náš radiátor (Lisa s Mylesem si jeden pořídili taky, plus elektrickou dečku), za bé dlouhý sprchy, za cé naše vaření (a že on vaří jen jednou tejdně – o jeho stylu kuchtění viz hned v následujících pár větách) a za dé to, že když si v konvici děláme vodu na čaj či kafe, dáváme jí tam zbytečně moc. Fair enough (i když vařit asi těžko přestanem), ale hájim se, že ten radiátor jsme si v podstatě pořídily jedině proto, že nám bylo řečeno, že elektřinu navíc platit nebudeme. On na to, že proto po nás taky nechce celej díl, ale jen těch 50 dolarů. Z mojí strany ticho. On: „Takže souhlasíte s tím, že mi každej dáte těch 50 babek?“ No tak jako ne asi, co nám zbejvá.

Od tej doby jsme s Janice náš radiátor už ani jednou nezapnuly. Gumová láhev na horkou vodu, kterou mi nechala Bee předtím, než odjela, se stala mým nejlepším přítelem, kterýho jsem každou noc tiskla, a řekla bych, že mi bez prdele zachránil život. Poté, co mi Chloe ještě půjčila svůj spacák, už to i docela šlo. Takže od tý doby jsem spala v legínách, teplákách, tlustejch ponožkách, triku s dlouhým rukávem, mikině (s kapucou přes hlavu), přes sebe deku, na ní peřinu a na peřině spacák (plus ta láhev). Jo a taky jsem si pořídila permici do bazénu a sprchovala se vždycky tam, abych se vyhnula podezření z vodních orgií. Pravdou je, že elektrárenský společnosti tu vždycky na zimu nastřelí ceny, protože vědí, že lidi budou mrznout. Po zimě ceny zase vrátej do normálu. Not cool.

Co se týče Devona, následovalo pak ještě pár eskapád s ledničkou. Nejdřív tam dělal neplechu jeho dva měsíce starej citrón (kterej vypadal jako cokoli jinýho, jen ne citrón) a pak pět (!) přenosek s plesnivějícím jídlem (jehož stáří si netroufám odhadovat), který mu Lisa vyskládala na kuchyňskou linku a on je tam nechal na odiv ještě dva tejdny, než se jich zbavil. (Pokusit se je umejt by znamenalo je otevřít, což by se odvážil jedině sebevrah.)

Všichni jsme bojovali s tím, že nás na jednu stranu fakt vysírá, ale na druhou nám ho je líto, protože asi za to, jakej je, nemůže (a taky evidentně nemá žádný kamarády). Já si nemůžu pomoct, ale když se mi někdo nezdá, tak s ním prostě nemluvim. Nestojí mi to za to přemáhání. A tak pouze odpovídám, když se mě na něco ptá. Myles je na to moc útlocitnej, a tak se s ním čas od časů pokouší zapříst konverzaci… aby si pak za to nadával, jakej je debil, že se do toho pouštěl, páč Devon to vždycky hrozně zazdí už první větou. No radost :)

Pokud v letadle najdete nějaký drogy… nebuďte blbí a nechte si je!

Asi po tejdnu v práci nás Brad poslal spolu s chlapama na Školení o nebezpečném nákladu – různejch radioakticních a toxickejch látkách, výbušninách, hořlavinách, apod., se kterejma my do styku sice pravděpodobě nepřijdeme, ale tak abysme věděly, jak to chodí. Pan školitel byl naprostej borec, co výklad prokládal vyprávěním o kuriózních případech, někdy i s fotodokumentací, a bylo to k popukání.

Takže nebezpečný náklad do zavazadlovýho prostoru letadla může, ale musí bejt zabalenej dle speciálních pravidel a označenej příslušnou nálepkou (podle toho, zda se jedná o hořlavinu, výbušninu, apod.) To, jak to vypadat nemá, nám pan školitel názorně demonstroval fotografií vaku na golfové hole, ve kterém byla narvaná motorová pila (s plnou nádrží benzinu). Na to, že vak skrývá překvapení, by se dalo přijít i podle váhy, ale v tomhle případě to bylo dost jednoduchý, páč benzin z nádrže vytejkal a smrděl na sto honů...

V praxi to teda probíhá tak, že chlapi zkontrolujou všechny balíky a označení a pak je potřeba nebezpečnej náklad naložit do zavazadlovýho prostoru letadla spolu s normálním nákladem –jako jsou třeba i zvířata. (Často vídám psy v přepravkách, co se na cestu doslova klepou...) Tady existuje celkem složitej systém pravidel toho, co lze strčit vedle čeho, případně na co. (Třebo jídla vedle psa dát můžete, žíravinu ne...)

Kromě nebezpečnýho nákladu jsme taky řešili, co lidi letící s Air NZ můžou, nebo naopak nesměj mít v příručních zavazadlech. Co se týče nožů, tak platí pravidlo, že čepel nesmí být delší než 5 cm... sám školitel prohlásil, že je to na hlavu, ale upřímně: dokud se něco nestane, nikdo ty pravidla měnit nebude. Na palubu letadla si třeba taky nemůžete vzít bumerang (jak byste si tam s ním jako chtěli házet??), ale můžete si vzít tenisovou raketu... Na fotkách bizarních předmětů, co se u lidí skutečně našly, je možno spatřit například nůž velikosti mačety nebo obří sekáček na maso... no bez sekáčku by to nebyla ta pravá dovolená, to je jasný:D

Pokud my v kapse u sedadla, na něm nebo pod ním něco nebezpečnýho objevíme, musíme to samozřejmě hned hlásit. To se týká i různejch omamnejch látek. Nicméně jak zahlásila Paula: "If you find any drugs… keep it!!

Náš Dream Team: Já, Janice, Chloe, Miyuki, Mónica, Paula a Pete.

Francouzsku Chloe Brad najal spolu se mnou a Janice na zimni sezónu. Docestovala sem v campervanu s přítelem Thomasem. Oběma je jednatřicet, Chloe Ve Francii pracovala jako architektka a Thomas instaloval na svatby čokoládový fontány. Maj ten nejfrancouzštější (rozuměj nejroztomilejší) přízvuk a ani jeden z nich neumí moc anglicky, a tak často nerozuměj, co se po nich chce. Což je stejně jedno, kupa lidí nerozumí taky, protože kolem je strašněj randál. Chloe je z nás ta způsobná, kdykoli my s Janice vysedáváme na lavičce a ani to s náma nehne, ona svědomitě doplňuje papírový kelímky v kuchyňce anebo úhledně skládá odpadkový pytle.

Miyuki je původem Japonka, ale na NZ žije už dvacet let. Je rozvedená a má tři rozkošný dcerky. Nejstarší je čtrnáct a zrovna po ní sockuje novej iPhone. Tatínek Japonec se po rozvodu vrátil do Tokia a od tej doby ho nikdo neviděl. Miyuki má vražednej smysl pro humor a vždy úsměv na tváři. Když nám šéfuje, všechno jde jako po másle, páč nikdy nepanikaří a vždycky s chladnou hlavou udílí pokyny.

Mónica je z Brazílie, ale taky už tu žije řadu let. V Brazílii byla předtím zdravotní sestra. Její manžel, rovněž Brazilec, pracuje jako školník, mají spolu tři děti – první dceru měli, když jim bylo šestnáct... ta už je z domu, další dcera právě dokončila střední, a pak je tu pětiletej synátor – maminčin miláček. Mónica se permanentně snaží zhubnout, ačkoli je jako tyčka. Každej den má k obědu asi tak dva listy salátu a kousek pita chleba. Taky neustále mění účesy, nedávno si polodlouhý vlasy prostě strojkem sjela téměř dohola. Jako docela jsme čuměly, ale tak sluší jí to, teď je z toho takovej mechovej ježeček a já jí na to hrozně ráda sahám. Obličej se taky snaží neustále vylepšovat, nechává si dělat umělý řasy a teď nově laserem odstraňovat pihy, co má na tváři od sluníčka... který mně třeba přijdou roztomilý. Mónica je věčně vyděšená z toho, že něco udělá špatně, pokud na ni někdo zvýší hlas, rozbrečí se. A pokud šéfuje ona a věci se začnou srát, to je konec. Sekne se a neví, co dělat, často se ji snažim uklidňovat, že o nic nejde (taky že nejde), a ona mě omluvně prosí, jestli to nemůžu převzít za ni (což není nic složitýho), a pak se mi za to po zbytek dne omlouvá.

Argentinka Paula je trochu zapeklitej případ. Když s ní začnete mluvit, je vždycky milá a směje se, ale sama nikdy nezačne a pořád se mračí, vypadá to, jako že jí to tady už nebaví. Žije s přítelem Argentincem, kterej pracuje jako fotograf seskoků s padákem – cool job. Říkala, že když jí bylo jako mně, představovala si, že v pětatřiceti bude mít manžela, děti a barák. Teď, když jí pětatřicet skutečně je, nic z toho nemá, ale je naprosto šťasná. Před tejdnem si obarvila vlasy na fialovo. Prej potřebovala změnu.

Pete je Kiwi a v první řadě je mu šedesát devět.  Začal s náma pracovat o něco pozdějc, protože byl na dovolenej v Evropě, a tak jsme ho nejdřív znaly jenom z doslechu. Když jsem se dozvěděla, že má přijít týpek, kterýmu je šedesát devět, spadla mi čelist. What?! Devětašedesátiletej pán s náma bude vybíhat schody a lízt pod sedačkama?! No to potěš. Nicméně Pete to dává. Taky má v merku všechny letušky a i nás neustále objímá a pusinkuje. Nutno podotknout, že to není uplně taková ta dědečkovská náklonnost, minimálně se teda tak necejtim. Což je vtipný, páč ani jeden z kolegů na nás nikdy žádný pochybný narážky neměl (a to nás před nima Brad neustále varoval) a pak přijde děda a je hotovo. Mě oslovuje "My lovely Lu" anebo "Georgeous". Tak sice občas kroutim očima, ale říkám si, že je prostě takovej no. Teď, když už je po zimní sezóně, to tu není žádnej šrumec a naše pauza na oběd je většinou víc jak hodinu a půl. Pete nás ale přesto po prvním letadle vždycky nahání, ať si jdem v rychlosti sníst oběd, páč pak už nebude čas. Což nedává vůbec žádnej smysl – jako většina z toho, co říká. Nejdřív jsem se mu to snažila vysvětlit, ale když si nedal říct, přistoupila jsem na to, že mu prostě všechno odkejvu, a pak udělám pravej opak. Čehož on si stejně vůbec nevšimne. Ostatně stejně jako Chloe, která už na něj nemá vůbec nervy, občas ho dokonce okřikuje a jeho pokyny se rozhodla naprosto ignorovat. Pete se taky neustále snaží zabít Janice. Ve svým vozítku je naprostej postrach a vždycky ji mine jenom o kousíček.

V šedým svetru Chloe, pak Pete, Paula, Miyuki, Janice, já a Mónica :)

Zaujalo: Janicin double-shit trik na policajty

Janice má řidičák rozlomenej na dvě půlky. V případě silniční kontroly má vymyšleno, že ho rychle vytáhne z kapsy a zakřičí: "shittttttttt!!!!!"... jako že se to právě stalo. Ok, s tím by možná ještě obstála, ale ten řidičák je ke všemu i prošlej… takže přidala, že v lítosti nad tím, co se jí právě stalo se řidičákem, se půlky pokusí dát k sobě, v tu chvíli zahlídne datum platnosti a znovu (ještě hlasitěji) zakřičí: "shitttttttttt!!!!!!!"... jako že to právě zjistila. No... může jen doufat, že policista nebude případně chtít vidět ještě technickou, páč ta už je prošlá taky. Ať žijou asijský řidiči! :))