Oznámení o změně umístění blogu

Zdravím všechny, kdo čtou můj blog. Byla jsem nucena se plně přesunout na idnes blog, jelikož čím dál tím víc mých zvědavých anglicky hovořících známých a kamarádů (kterým jsem neprozřetelně poskytla odkaz na tento blog) se pokouší moje články překládat pomocí google překladače (čímž jsou jakžtakž schopný zachytit, co asi tak o nich píšu), a mně se to přestalo líbit, protože rozhodně nechci přemýšlet nad tím, co o kom můžu napsat, a co ne... a tak kdo chcete, najdete mě na idnes. Dík! :)

Psi, co používaj tužku na oči, a myši s černejma koulema

V Queenstown je skvělá komunita lidí. Pro ilustraci uvedu facebookovou stránku pro místní o 9 000 členech, kde se klasicky nabízí a poptává ubytování, prodává oblečení, auta, nábytek… ale taky probírá všechno možný, jako třeba jestli jste taky pocítili zemětřesení nebo náhodou neviděli opilce, co nad ránem někomu ukradli poštovní schránku. Lidi se tu taky často v zoufalý naději dotazujou na svoje ztracený kabelky, telefony, pasy či řidičáky (jo, Queenstown je párty town). Nutno přiznat, že nálezci se tu ozývají taky a hlásí, že věci jsou u nich k vyzvednutí, anebo je předali na policii. Občas se fakt řežu smíchy. Anebo žasnu nad tím, jak k sobě lidi dovedou být laskaví a pomáhat si. Potřebujete se dostat z města A do B? Napíšete sem a vždycky se najde někdo, kdo vás sveze. Potřebujete vyzvednout z letiště a všichni vaši kamarádi jsou v práci? Není problém, někdo rád udělá dobrej skutek. Jste v kocovině a umřeli byste pro snídani? Napíšete zoufalý vzkaz a svou adresu, a zanedlouho vám na dveře zaklepe mamina, co zrovna dělala míchaný vajíčka a neváhá se podělit.

Hitem jsou zatoulaný psi a kočky. Denně několik fotek nalezenců, tradičně v nadstandardní péči těch, do jejichž rukou se dostali. Největší klasik je pes Pablo.

 

Popis fotografie zněl: „Víte někdo, komu patří Pablo? Je na Panorama Terrace.“ Kdosi na to trefně poznamenal, že Pablo nevypadá zrovna vystresovaně z toho, že se ztratil. První, co napadlo mě, bylo: Hej jako žije to??! Okamžitě mi naskočila „Veselá vycpaná zvířátka“ z Čili Chili (http://cilichili.cz/blog/vesela-vycpana-zviratka/). Jako tenhle humor mi přijde už dost na hranici, nicméně podělit se o ně musim.

"Když vám umře domácí mazlíček, nemusí to ještě nutně znamenat, že je s ním úplný konec. Tedy v případě, že ho dáte do rukou šikovnému taxidermistovi. Kolikrát je výsledek lepší než za živa."

Tak například „Myšák Černokulka“ mě fakt dostal.

„Postavička jak z pohádky.“ No nevim…

„Punťa měl blbej den. Poprvé když ho srazil ten tirák. A druhej, když ho dostal do ruky ten taxidermista.”

„Kmotra Liška. Když někdo neuhne před parním válcem, je to vycpávání vlastně celkem brnkačka.”

Pro koho to není moc, může kouknout zde:https://www.facebook.com/originalbadlystuffedanimals?fref=ts

Jelikož Queenstown je město, kde se obyvatelé neustále střídají, objevuje se taky spousta postů, ve kterých lidi hledají nový domov pro svoje domácí mazlíčky a nabízejí je zdarma do dobrých rukou. Občas se “zdarma do dobrých rukou” vyskytne i nabídka jako tahle:

"Zdarma do dobrých rukou. Necvičený na záchod." No nechcete ho?

Lidi taky nabízejí, že budou zdarma venčit vašeho psa. Prostě protože se s ním rádi projdou.Včera tu jeden maník psal, že se chystá na výlet poblíž k jednomu jezeru a rád by s sebou vzal nějakýho psa jako společnost, tak jestli mu někdo na den nesvěří svýho… a odpovědi se mu jen hrnou. To si v ČR nedokážu moc představit, že by fungovalo… lidi by přemejšleli, co za vedlejší úmysly dotyčný s chlupáčema asi maj…

A znáte to, když sousedův pes ve dne v noci vyštěkává, vy byste nejradši vyskočili z kůže, ale majitel s tím nehodlá nic dělat? Vám občas rupnou nervy a majitele (či psa) se vydáte seřvat a pak se vzájemně nenávidíte? Tady tento příspěvek mě zaujal přístupem autorky. A taky reakcema (přeloženo mnou do čj):

Milí sousedé z Arthur's Point,

vím, že můj pes neustále štěká a všechny vás tím vytáčí. Moc se omlouvám a chci, abyste věděli, že se zoufale snažíme situaci vyřešit. Právě jsme se přistěhovali a máme to tu moc rádi. Nechceme nikomu lézt na nervy. Opravdu se snažíme našeho psa donutit, aby přestal štěkat, ale nedaří se nám to. Pořídili jsme mu elektrický obojek, ale občas v něm dojdou baterie, a on začne opět vyvádět. Jako dneska ráno. Když jsem přišla domů, našla jsem na dveřích vzkaz od hodně namíchnutého souseda. Já bych byla taky pěkně naštvaná, takže se vážně omlouvám. Jen chci, abyste věděli, že děláme, co můžeme. Pokud by někdo věděl, jak štěkání zastavit, budu ráda za každou radu. Díky, Bridget.

Bridget sklidila více než šedesát odpovědí, ve kterých jí byl rozmluven elektrický obojek, doporučen osvědčený psí psycholog (kterého kontaktovala a poznamenala, že se jí snad ozve dřív, než jí sousedi podpálej barák), nabídnuto bezplatné venčení (a to hned několika jedinci), a s jedním pánem se dokonce domluvila, že k ní každej den, když bude v práci, zaveze svýho psa, aby měl pejsek společnost. Takže získal tuhle čupr kámošku:

 

Jo, ta tužka na oči je trochu úlet, nicméně majitel se za ni pod fotkou omlouvá:)

Lidi tu taky probíraj různý služby – ve kterých kadeřnictvích to uměj s rukama, a kde vás naopak akorát natáhnou, která thajská restaurace je nejlepší, kde je možný co nejdřív sehnat striptéra na dámský loučení se svobodou a podobně. Celkem mě pobavil příspěvek chlápka, co potřebuje masáž (opět jsem si dovolila přeložit):

Kdo ve městě dělá kvalitní uvolňující masáž a není diletant? Mám ramena v prdeli a skřípnutý nervy. Nechci žádný shiatsu nebo thajskou, to už jsem zkusil, obojí mě totálně rozštípalo a nervy mi to jenom zhoršilo. Chci se cejtit uvolněně, ne jako by mě právě zmlátil dvoumetrovej Samoan ocelovou tyčí.

A některý příspěvky jsou prostě uplně mimo. Jako třeba:

"Celer zdarma. Vyzvedněte si ještě dnes, dokud je čerstvej."

Co se týče tý ukradený poštovní schránky, našla se a pani za ni nálezcům uvařila večeři:)

Free hugs and kisses na bolavou duši

Ačkoli se zdá, že mě ten stav dohání čím dál tím míň, občas se mi vážně stejská. Po ČR, rodině, blízkých, minulosti. Po tom, kým jsem byla před pár lety. Myslim, že to kolem mě všechno neustále krouží a čas od času mě to prostě sejme. Vše začne nějaká zdánlivá blbost… ze který ale spolehlivě píchne u srdce. Jako když mi Dino v práci ukazuje fotku pražský tramvaje a ptá se, co to je. Nebo na mě uplně náhodně na youtube vyskočilo video, kde zpívá Lucie Bílá s Alešem Brichtou. Bulila jsem jak debil. Normálně by mě rozbrečelo maximálně to, jak je ten song špatnej. Tady se tak ale stalo zaprvý, protože to bylo česky, a zadruhý, protože Lucie Bílá vypadá úplně jako moje máma.

Steskům moc nepomáhá ani job na letišti. Denně vypravujete na cestu desítky letadel… a žádný z nich není vaše. Kolikrát za nima koukám a říkám si, že sednout na jedno takový, za dva dny jsem doma. Pak ale rázem naskočí otázka: No jo, ale co tam?, která mě zase vrátí zpět do reality.

Moc si nedokážu představit odsud odjet. Důvodů je spousta, a jeden z těch hlavních (pravděpodobně vůbec ten nejdůležitější) jsou lidi. Nezávidí si, neškodí, naopak tu naprosto běžně jeden druhýmu nezištně pomáhá. Je tu tak silná koncentrace přistěhovalců, že jste vlastně všichni na stejný lodi. Kdosi mi řekl, že poměr cizinci versus Kiwi je 1:3. Možná v jiných částech Zélandu, nicméně Queenstown je tak minimálně 10:1. Nikdo vám ani omylem nedává sežrat, že sem nepatříte, naopak. „Češka? Hustýýý! Hrozně rád bych se podíval do Evropy, Praha musí bejt nádherná… ještě váš prezident krade pera?“

Je to zvláštní, jak vřelý a přátelský jsou místní k cizincům. Neříkám, že bych měla třeba ve Skotsku špatnou zkušenost, ale občas prostě cítíte, že se na vás lidi kvůli akcentu dívají lehce svrchu. Každopádně si velice dobře pamatuju, jaká xenofobie (a rasismus) panuje v Čechách. Je to mnohem větší ostuda než to pero. Novozélanďani si taky pravděpodobně dobře uvědomujou, jaká bomba jsme my všichni na working holiday pro jejich ekonomiku. Je to podle mě naprosto brilantní tah. Dovalíte sem, pracujete za jejich minimální mzdu a pak, když už tu jednou jste (je to přece jen pěkná dálka a hlavně to vízum lze získat pouze jednou za život), tak si to tu koukáte užít a procestovat, co můžete, a tak jim ty peníze zase narvete zpátky.

V místním životním stylu si libuju jako prase v žitě. Všechno plyne tak nějak nenuceně, no stress, nikdo nic nehrotí. Kdykoli vám přijde, že jste něco posrali, dostane se vám odpovědiDon´t worry, bro. Panuje tu tak uvolněná atmosféra, že je to pro mě kolikrát až neuvěřitelný. No někdy teda i moc. Jako třeba když jsem se poprvé rozhodla využít queenstownskej autobus. Normálně teda všude stopuju (ještě se mi tu nestalo, že by mě nenabralo maximálně třetí auto, co projede kolem), ale občas je prostě pohodlnější zkusit bus. Respektive mohlo by.

To, že jsou místní autobusy vtip, slyšim na každým rohu. Na něco jako jízdní řád se můžete rovnou vykašlat. Bus, kterej by dorazil na čas, tu pravděpodobně ještě nikdo neviděl, a mimoto je to příšerná drahota. No jo, nicméně jednou ráno jsem se ocitla v centru a potřebovala se dostat do práce, neměla jsem zrovna času na rozdávání, a na zastávce mi kdosi sdělil, že bus, co tu měl dávno bejt (haha) se ještě neukázal, a tak je šance, že brzy dovalí. No a taky že jo. A řidič to totálně zabil.

Že jede solidně pozdě, ho samozřejmě vůbec netankovalo, byl v super náladě, jen si pískal. S každým prohodil pár slov, jak se máte, pohoda. Celkem pobavena jsem zapadla do sedačky a doufala v zázrak a včasný dojezd do práce. K mýmu překvapení ale řidič začal po chvíli zastavovat a zakempoval to u chodníku uprostřed ulice, autobusová zastávka široko daleko v nedohlednu. No co to? Otevírá dveře a huláká na jakýhosi týpka, kterej visí na stromě. Asi se tam snaží něco přidělat nebo co. „Hey, bro!! Jak to deee?“ Ukazuje se, že je to jeho kámoš, a je potřeba probrat, jak se vede, co doma a tak. Nevěřícně na to koukám a musim se tlemit. Nejdřív to jen s rozcapeným úsměvem pozoruju, ale když už to trvá fakt absurdně dlouho, musim se smát nahlas. Jsem nežrala.

Doma to pak vyprávim Lise, čekám, jak bude pobouřená, ale ona nehne brvou a zatrumfuje to story o svej jízdě autobusem před tejdnem, kdy si týpek (co už jel samozřejmě taky pozdě) zastavil, aby v klidu odpověděl na smsku…

Ale zas je obrovský plus, že jsou ty řidiči hrozně milí a hlavně obdivuhodně v pohodě. Co jsem na Zélandu, začala jsem si tu strašně ujíždět na kafi. Jednu dobu jsem jezdila ráno domů autobusem skoro každej den a vždycky se mnou nastupovalo i moje soy latté. Vpředu vehiklu se skví obrovská cedule s nápisem „No drinks, no food“, ale na moje kafe mi nikdy nikdo nic neřek. A to ani, když jsem si tam jednou nakráčela ověšená asi milionem věcí, posledním volným prstem jsem se snažila vyštrachat drobný, kafem se polila a rozlila ho i všude po zemi. Týpek na to jen tak koukal, protlemil mě a prohodil, ať dávám bacha, že to musí bejt horký. No opařila jsem se jako prase, to je pravda.

Rána vůbec občas bejvaj vtipný. Loučila jsem se takhle v centru s jedním mladíkem, objetí, pusa. Vedle nás zrovna parkovali pošťáci. Vyskočej z auta a jeden prej: „Heeej, free hugs and kisses, můžu dostat taky??“ Já: „Jo, jasně, ale rozdává je jen on“ a ukazuju na svůj doprovod. Pošťák se na zlomek sekundy zarazí, týpka si přeměří a zahlásí: „No jo, tak jo, pojď sem kámo! Ale jen objímat, nelíbat, please!“ A už ho drtí.

O queenstownské komunitě místních v příště, na jeden článek by to bylo moc:)

Zaujalo: Umět bruslit je divný

Na místním zimním stadionu jsem za největšího profíka. Když bruslim, lidi čumí a už několikrát mě někdo poprosil, abych mu vysvětlila, jak se to dělá. Podotýkám, že rozhodně nejsem žádná balerína, prostě se jen udržim na nohou. Což je mnohem víc, než tu zvládně většina spolubrusličů. Asi to bude mít co dělat s tím, že je tu tolik Jihoameričanů a Asiatů, který se s ledem setkali poprvý. Nicméně ani Kiwi neumí. Haha, díky rodičové, že jsme mě to jako škvrně naučili :) Janice to statečně zkusila jednou.

Tady na fotce se tváří téměř profesionálně (ačkoli se neválí po zemí pouze proto, že ji držim), nicméně o chvíli později spadla na prdel, ošklivě si narazila kostrč a od tej doby odmítá brusle nazout. Nechce, aby ji do letadla domů museli vyzdvihnout pomocí výtahu pro nemohoucí, páč bychom se jí u toho všichni hrozně smáli.

Všichni jsou blázni, jen já jsem letadlo

Po příjezdu na Zéland se mě pořád někdo ptal, kdy se chystám na bungy jumping, canyon swing a skydive. Moje odpověď zněla nikdy, ani za milion let, a vůbec: vlezte mi na záda. Mám v plánu provozovat dlouhý vejšlapy, potápět se, naučit se surfovat, plavat s delfínama, vidět velrybu a potřást si ploutví s lachtanem. Skákat z mostu budu, až se budu chtít zabít. A nemyslim, že na to potřebuju trénovat.

Jsem obecně posera. Co se týče mě a skydivingu, bojim se skočit i ze skokánku na koupališti. Děsí mě tobogán, jehož některé části musíte projet ve tmě. Nedám vodní klouzačku, na kterou chodí čtyřletá dcera tátovej přítelkyně. Na horskou dráhu by mě v životě nikdo nedostal. Dodnes mám v živej paměti, jak mě na ni táta doslova dotáhl, když mi byly asi tři. S tím, že se mi to určitě bude líbit. Nelíbilo. Celou dobu jsem ječela a plakala, to, že jsem se nepoblila, si vysvětluju jedině tím, že jsem byla v takovým šoku, že to nešlo. (Sorry, tati, pokud to mám nějak zkreslený, ale takhle mi to utkvělo v hlavě.) Před asi deseti lety jsme šly s kamarádkou v Pardubicích kolem pouti a ona chtěla hrozně jít na takovou houpačku. Řekla, že se to houpe jen dopředu, dozadu a do stran. To mi přišlo, že bych mohla dát. Houpačka vystoupala nahoru. A pak začala v šílenej rychlosti vrhat kotrmelce dopředu, po chvíli to samý pozadu. Byla jsem jediná, kdo křičel. Tekly mi slzy a řvala jsem, že chci na kačenky. Když jsem z toho konečně slezla, všichni se mi smáli… měla jsem chuť kamarádku zabít. Po zbytek dne jsem z toho měla tik v oku.

No takže jak se to stalo, že jsem vyskočila z letadla? Abych pravdu řekla, tak vůbec nevim. Janice přišla s tím, že jelikož je teď skydive v Queenstown dva za cenu jednoho, musíme to udělat, páč to je nabídka, která se neodmítá. Já na to, že jo. Jakože jo a odkládá se to někam na neurčito a já to odkládám z hlavy, a beztak to nedopadne. Pak jsme najednou měly datum. A pak jsme najednou seděly v autě na cestě do Nzone Skydive. Teprve až na místě mi došlo, co to vlastně dělám. Ale už nebylo cesty zpět.

Vtipný je, že jsme málem vůbec neskákaly. Večer před dnem D jsme šly do postele brzo, řešily, co za vzkaz budeme říkat na kameru a Janice si chtěla napsat něco na ruce, aby to při seskoku ukázala fotografovi. Něco takovýho jsem já okamžitě zavrhla, byla kosa (a nahoře bude kosa jako prase), takže rozhodně hodlám mít rukavice. Nechápu, ale v noci jsem mohla normálně v klidu spát.

Ráno jsem vstala jen chvíli předtím, než jsme potřebovaly vyrazit, a rozhodla se nepozřít snídani. Janice byla vzhůru už asi dvě hodiny a tvrdě makala na svým make-upu a vlasovým stylingu, páč chtěla na fotkách vypadat k světu. To jsem já rovněž zavrhla, protože když padáte volným pádem, na ksichtě máte ochranný brejle a tváře vám plandaj všude kolem, řasenka to nevytrhne.

Když jsme byly téměř na místě určení, Janice vypískla svoje obligátní: „Shit!!!“ a začala se šacovat. Joo, měla čupr nažehlený vlasy, sexy rtěnku a ohoz, co ale neměla, byla kreditní karta. Takže mě vyhodila ve městě, abych zatím vyřídila rezervaci, a vražedným tempem se odebrala zpět k domovu. Když jsem slečně za přepážkou nahlásila naše jména, čekalo mě další čupr překvapení. Moje jméno nebylo v systému vůbec a Janice měla rezervaci na někdy za dva tejdny… a jinak bylo samozřejmě plno. No jako je fakt, že jsem si říkala, že Janice musí bejt super žena, když mně internet hlásil, že už žádný místa nejsou, a ona po telefonu všechno zařídila za dvě minuty… Musim přiznat, že namísto rozčarování se mě zmocnila spíš úleva… tak přece jenom to nebudu muset udělat. Zavolala jsem Janice a vysvětlila jí situaci, ta mě zapřísahala, ať tam počkám, a že ona si na to posvítí, protože si je jistá, že rezervaci provedla správně. No ach jo.

A taky že se za chvíli vřítila do dveří jako pohroma a dožadovala se vysvětlení. A spravedlnosti. Nevstávala v 5 jenom proto, aby se projela dvakrát do centra a pak si dala snídani v Mekáči. Nakonec dosáhla toho, že slečna zavolala pilotovi a zeptala se ho, jestli by nebylo možný do letadla vtěsnat ještě dva lidi. No problem, bro. A sakra. Následovalo mini školení s ostatníma skokanama a rozhodování, zda chceme svůj velkej den zdokumentovat fotkama, anebo videem, anebo obojím. Tato část do dva za cenu jednoho nespadala, a tak se nám lehce protočily panenky, ale tak když už, tak už. Všechno přepočítáváme na Warehouse, takže celá tahle sranda nás stála tejden ve Warehousu. No jako to ať to teda radši stojí za to…

Po přesunu na místo odletu/dopadu (což je mimochodem naprosto nádherný údolí) jsme byly nechány na pospas instruktorům, co budou skákat s náma. Jedná se o tandemový seskok, kdy si vás k sobě týpek připoutá a máte ho celou dobu na zádech. Jeden chlápek pro každýho (plus fotograf/kameraman, co skáče spolu s váma). S ohledem na intimitu situace jsme se s Janice pokoušely podplatit naši kámošku Max, která tu pracuje, aby nám dohodila ty nejhezčí instruktory, ale bohužel to prej nejde.

Nicméně chlapák, kterýho jsem vyfasovala já, byl super. Extra milej, vtipnej a nevadilo mu, že jsem se k němu už v letadle zděšeně tiskla jako klíště. Video nahrávku svýho mluvenýho projevu tu sdílet nebudu, páč to bylo fakt trapný. Začala jsem mlít o tom, jak je mi zima, a když se mě týpek zeptal, z jakej výšky budu skákat, řekla jsem 1500 feet, ačkoli je to 15 000… první minuta volným pádem. Pak jsem přešla do češtiny, abych svej rodině vzkázala, že vůbec nechápu, jak jsem se sem dostala, nicméně tady teď stojim, a tak doufám, že to bude víc skvělý než děsivý… a že se otevře ten padák. V letadle jsem se pak celou dobu zuby nehty držela instruktora, zapřísahala ho, že za žádnou cenu nechci skákat hlavou napřed, a doufala, že mi nepovolí svěrač.

Což se málem stalo, když se otevřely dveře, týpek mě začal soukat ven a já se s nohama ve vzduchu podívala dolů. Šmarjá panno, jak já byla podělaná :D Dobrý na tom je, že nemáte na výběr. Osoba za váma vás má na sobě sakramentsky na fest zavěšený a připásaný, a tak pokud skáče, skáčete taky.

V prvním okamžiku bych přísahala, že se mi zastavil dech. A žaludek přesunul do krku. Nepříjemnej pocit trval ale jen tak tři sekundy… pak už to byla paráda.

Vůbec si nepřipadáte, že padáte, vypovídá o tom jen vítr svištící kolem… a přibližující se zem. Janice říkala: "Nesměj se a nemluv s instruktorem, nebo budeš na fotkách vypadat jako debil. Prostě drž pusu zavřenou." Jenže mně se po třech sekundách hrůzy tak ulevilo, že jsem měla strašnou potřebu o tom týpkovi vykládat. A nemohla jsem se ubránit tomu se neustále usmívat a řvát na něj nad sebe, jak je to super. A musim říct, že na fotkách nevypadám jako debil ani tak kvůli tomuhle, ale kvůli obřímu kusu plastu, kterej jsem měla naplácnutej přes svoje brejle (a v podstatě celej obličej) a zařezával se mi do tváří.

Jako mohla jsem okuláry nechat doma a dostat normální ochranný brejle, který nejsou zdaleka tak devastující, jenže to bych z toho letu taky mohla vidět pěkný hovno. A že se bylo na co dívat. Ačkoli byla kosa jak blázen, počasí bylo nádherný, svítilo sluníčko a výhled lemovalo jen pár mraků. Jelikož vám vůbec nepřijde, že padáte, můžete se nerušeně kochat horama a jezerama pod váma a užívat si ten pocit, že doopravdy letíte. Já neustále mávala rukama jako idiot a předstírala, že jsem pták. Týpek mi pak předal opratě a nechal mě určovat směr, což bylo skvělý. Přistávat mě nenechal. Když jsem klouzala prdelí po trávě, na jednu stranu mi bylo líto, že už je po všem, na druhou jsem mi spadnul kámen ze srdce. Týpkovi na zádech jsem děkovala jako blázen, objímala ho a vůbec měla pocit, že mi právě zachránil život a miluju ho uplně nejvíc ze všech lidí na světě. Kdyby se mě v tu chvíli zeptal, jestli si ho vezmu, bez váhání bych odpověděla, že ano.

Miluj svého instruktora.

S Janice jsme pak jely rovnou do práce. Což bylo lehce šílený, jelikož nám oběma bylo od tej doby, co jsme se sesbíraly ze země, na blití. Aspoň jsme ale měly super-cool odpověď na každodenní otázku kolegů, jak se vede. Ale tak víš jak, normál, právě jsme vyskočily z letadla…

Svojí mámě jsem o tejhle akci neřekla ani slovo. Jen jsem jí pak bez komentáře poslala video dokumentaci. Její reakce zněla (cituji): „Ses posrala!!!“

 

Tuto moji krásnou fotku pak zhodnotila slovy: „Tak tohle bude úžasné foto na výzdobu WC,děkuji zlato.“

Tak fakt dík, mami.

Zaujalo: Od tohoto úžasného seskoku se mi klepou ruce. Není to uplně super při práci, kdy většinu času dáváte simky do iPhonů, při čemž si musíte pomáhat titěrnou kancelářskou sponkou... a vaše ruka u toho vypadá jako sbíječka. Musim působit jako alkáč v absťáku.