Moje sestra je Lord Hoven

Dnes trochu z jinýho soudku. Pamatujete si kauzu L. H. alias Lord Hoven? Někdo dával toaletám na VŠE hnědej nátěr a k dílu se hrdě hlásil iniciálama L. H. – protáhnutýma prstem v hovnech na zdi. Moje sestra si na tom v roce 2007 (když byla ještě v pubertě) vybudovala image a všem známejm tvrdila, že je to ona.
Tenkrát jsem jí nevěřila.

Takovýhle fotky mi posílala běžně:

 

Přistoupila jsem na tu hru a vždycky, když jsem někde na ulici potkala hovno, který evidentně nebylo psí, psala jsem jí, že vim, kde byla včera v noci. Občas po oblevě jsem se nestačila divit, kolik se toho do ní vejde.

Když si na to zpětně vzpomínám, říkám si, že jsem to neměla brát tak na lehkou váhu… Teď lituju každýho „vyser se na to,“ který jsem směrem k ní prohodila. Je mi líto zejména těch dvou (bývalých) uklízeček na VŠE, který ten opakující se fekální teror neunesly.

Faktem je, že to celý začalo už kdysi dávno v dobách našeho raného dětství. Taky jste se museli koupat ve vaně společně se sourozencema? Většina prťat má večerní koupel rádo. Já byla výjimka. Když máma oznámila, že je čas očisty, nastoupila u mě panika, bulila jsem a vřískala, že nechci a nechci. Sestra se zatím potměšile usmívala a bavila se mým utrpením. Věci se měly takto: ve vaně bylo všechno v pohodě až do chvíle, kdy se jí zablesklo v očích, z obličeje vystřelila úsměv… a zpod sebe hnědku. Nebo dvě. U rodičů se to taky nesetkalo zrovna s nadšením, jenže vždycky slíbila, že už to víckrát neudělá, a tak jsem s ní do tej vany musela příště zase. Maminka chvíli dohlížela, a když se všechno zdálo v klidu, odebrala se do kuchyně připravovat večeři. Moje srdceryvné mamííííííííííííííí na sebe ale nikdy nenechalo dlouho čekat. Jestli se na mě v dětství něco podepsalo, tak tohle. Do vany bych s nikým nevlezla.

Sestra sice nikdy na VŠE nechodila, ale proč by to měla bejt práce nějakýho zhrzenýho studentíka, co neudělal státnice? To není možný patlat hovna po zdech prostě jen proto, že vám to zrovna přijde jako super fór? Začátek varovného letáku, který vydal správce školy, ostatně hovoří jasně: "Je mezi námi úchylný člověk…" To přeci úplně stačí. Musim říct, že jsem netušila, jak moc je slavná, dokud jsem nedávno nehodila její iniciály do googlu. Nestačila jsem čumět, když jsem zjistila, že o ní byl minulej rok natočenej film a má i svoje vlastní heslo na Wikipedii – evidentně se na ni ještě nepřišlo, jelikož se tam hovoří o muži… ale no tak, protože zesíral pánský záchody? Moje sestra není včerejší. Není za zelena utržená. A stejně: když někam míříte s pytlem lidských výkalů, to, že zapadnete na správný záchody, vás nenápadnějšíma neudělá. A co se toho omluvnýho dopisu od "Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic" týče, tak samozřejmě, že ho nepodepsala pravým jménem (i když harant teda byla vždycky). Chtěla by snad některá z vás, aby se veřejněvědělo, že v kabelce místo šminek nosíte hovna?

O očurávání, které následovalo bezprostředně po bobkádě, taky nemám nejmenší pochybnosti. Že holky nedokážou močit na stěny? Do odpadkových košů? Pche! To vůbec nevíte, s kým máte tu čest. Když jsme ještě se sestřenkama jako děti pořádaly u babičky na dvorku závody, kdo dál dočurá, sestra neměla konkurenci. Ty chcanky neproudily, ony letěly. A dodnes mám v živej paměti, jak jsme jednou jely s rodičema autem do Chorvatska a zastavili kdesi v Rakousku na čur pauzu. Nic netušící jsem si v klidu dřepla naproti ní, ve vzdálenosti tak tří metrů. V nestřežený okamžik mě zechcala od hlavy až k patě.

Co se týče toho filmu, tak, Aneto, pokud tě zajímají recenze, lidi většinou píšou, že je to dobře zvládnutý po technickej stránce, ale po tej obsahovej je to jak obrazně, tak doslova o hovně. S tím bych souhlasila. Nicméně režisér tě chápe jako "pankáče a umělce", tak dobrý, ne? "Mazání hoven po zdech má stejnou uměleckou hodnotu jako takový přemalování tanku na růžovou," tvrdí. No jo, jen rozdíl v barvě. A odéru.

No ale proč o tom píšu. Dnes jsem od sestry obdržela fotografii z letadla, kterým cestuje na dovolenou:

 

Evidentně se chystá znovu uhodit. Takže bych chtěla těm, kteří po Lordovi stále pátrají, vzkázat, že je na Bali.

A lidem na Bali, že jsou ve sračkách.

26. 5. 2014 Jak k nám zavítala depka a vzala nás na disco

Tento blog vznikl na popud mojí kámošky-nepokrevní sestry, která dostala brilantní nápad, že budeme sepisovat naše životní story (ona z ČR a já ze Zélandu), a až se vrátim, tak je dáme do kupy a vydáme. Haha. Ona začala psát první – a skončila stejně rychle, jako začala. Neměla v tej době zrovna nejveselejší období, a když mi poslala svůj první zápis, měla jsem z toho dva dny depku. Pak jsem jí nejistě napsala, jak se má. A dodala, že doufám, že dobře, protože jestli ještě něco takovýho napíše, tak se zabiju. Má mě ráda, a tak s tím radši sekla. Mně chvíli trvalo se k psaní dokopat, a tak jsem začala se zpožděním. Ale zabít se z toho zatím nechci.

Nicméně depka se k nám na Zéland pokoutně vplížila taky: lehká zimní a homesick.  

Janice vypadá, že se ukládá k zimnímu spánku, prospí celý dopoledne a kolem devátý večer je už zase tuhá. Občas ji chodím kontrolovat, jestli není mrtvá, ale chrápáním to dost vehementně vyvrací. Často se divím tomu, jak může z něčeho tak malinkatýho vycházet něco tak obludnýho. Nepřiznala jsem se jí, že někdy v noci do její postele kopnu. A někdy dost zprudka. Páč se to nedá. S chlapama jsem vždycky kopala přímo do nich, ale to si u holky nedovolim. Jednou chrápala, jako když skučí pes. Vzbudilo mě to a myslela jsem, že se opět vrátil Hunter (už sem párkrát utekl z novýho domova). Někdy to zase zní, jako když jí to natahuje na blití. Občas přemejšlim, jestli třeba není břichomluvec a nesnaží se mi něco důležitýho sdělit.

V zoufalém pokusu vytrhnout ji z letargie se z ní snažim vydolovat, co by jí udělalo radost. Jít ven se jí nechce. Koukat na film se jí nechce. Už ani štrikovat šálu se jí nechce. Že prej chtěla píct muffiny, ale zjistila, že nemá v čem. Hlásim bingo a tahám ji do obchoďáku, kde kupujeme formu na muffiny, já v rámci náhražkové útěchy tričko a svetr, ona  „Be Happy“ čaj:

Lisa s Mylesem jsou taky v mínusu, jejich splín ještě zveličuje fakt, že zatím nemaj práci. Lisa má všechno tak na háku, že na nákup chodívá v teplákách a bačkorách a jednou se sama podivila nad faktem, že se ani neobtěžuje oblíknout si podprsenku.

Tahle Mylesova performance s kelímkama současnou atmosféru jen dokresluje:

Já jsem k tej příležitosti napsala báseň – kaligram:

Někdo zkouší

pohřbít smutek

na dně láhve

Já se ho snažim udusit

na dně balíčku od sušenek

Ale jediný, co z toho mám

je velkej zadek.

Nakonec zkonstatujem, že dno láhve má přece jen něco do sebe, a tak večer vyrážíme do města. Do Queenstown přijela Bee, naše „party queen“ – jako na zavolanou. Přivezla s sebou i Češku Veroniku – prej abych si měla s kým pokecat. V prvním klubu si Janice a Bee objednávají po jednom pivu, Češky berou rovnou dvě. No za tu dobu, než to svoje docucaj, bych možná vyzunkla i tři. Když si náklad hrdě nesu ke stolu, ani nestihnu zaregistrovat, odkud se vyloupnul týpek, kterej mi jedno pivo prostě vzal z ruky a oklopil ho do sebe. Chvíli nevěřícně čumim, jak ho chlemtá, a když se nadechne, prohazuju, že jako nemá zač.

„To takhle lidem fušuješ do pití normálně?“

„Jsem myslel, že to neseš mně.“

Tak běžně roznášim cizím lidem drinky. Když ho kompromituju pohledem, změní to na: „Jsem myslel, že seš někdo jinej.“ Aha, no ještě lepší. Pointa je samozřejmě v tom, že protože mi vypil moje pivo, chce mi koupit nový. V duchu uznávám, že je to celkem dobrá taktika, protože takhle mi ho prakticky dluží. Oká – a taky má pěknou bradku:) Než barmanka pivo natočí, dozvídám se, že nevychovanec se jmenuje Daniel, národností Američan a má stejnou barvu očí jako já – což si fotim, protože to vidim poprvý. Taky má ale vážnej problém s rukama. Nedokáže je udržet na místě a moje „hands off, man!“ naprosto ignoruje, ačkoli už dost zvyšuju hlas. Arogance a sebevědomí až do nebe, rys, na kterej u chlapa-Američana nenarážim prvně = čas vzít nohy na ramena. Pivo nepivo. Mám s ním pak tu čest ještě několikrát, vypadá to, že má asi potíže s mým přízvukem. Anebo je hluchej.

Janice má po jednom pivu „instant hangover“, začíná ji bolet hlava. Prej že to Asiati tak maj, když si daj skleničku. Páč jedna je málo. Řikám, ať teda rychle pije dál. Bee vypráví o svým poněkud opačným problému: hulení trávy na ni nemá žádnej efekt. Její kamarádi Češi, který nedali bez brka ani ránu, na ní prej „prováděli různý experimenty“ a nic. Třeba ji nechali samotnou zčadit jointa, kterej normálně vyjde minimálně pro pět lidí. Říkám, že by možná neměla Čechy nechávat, aby na ní dělali pokusy. Bee se taky bezpečně postarala o pestrost večera tím, že zanechala pas kdesi na imigračním a má s sebou místo něj jen kus papíru, se kterým sklízí u ochranky většiny podniků tak leda výsměch. Jak vypadáte pod pětadvacet, bez pasu či řidičáku si neškrtnete. No aspoň máme takovou barovou tour. Holky si ujížděj na disco muzice, kterou já bytostně nesnášim, takže docela trpim. Nejvíc se mi zamlouvá kovbojská knajpa, kde hraje country kapela… za což si vysluhuju přezdívku „grandma“. Mexičan – opět Daniel, avšak ne úchyl – mě tam učí nějakej jejich tradiční tanec. Jsem docela prkno, takže je to sranda. Když se pak jdu nadejchat čerstvýho vzduchu, seznamuju se s poměrně sympatickým Velšanem, co se ptá, jestli nechci jít na drink do vedlejší hospody. Řikám, že vlastně jo, ale u vchodu ho nechtějí pustit dovnitř. Nechápu proč, nicméně týpek navrhuje jít naproti. Oukej. Když ho nechtěj pustit ani tam a ochranka ho evidentně zná, říkám si, že to možná není ta nejlepší společnost. Ptám se, kde to vázne, a sekuriťák prohodí, že tam Velšan má vstup zakázán. S výmluvou na kamarádky beru roha.

Trpím na diskotéce. Pobaveně pozoruju vlnící se polonahý (a polozpitý) královny parketu s polorozteklým make-upem, a křepčící nagelovaný fešáky. Připomíná mi to doby, kdy mi bylo kolem patnácti, a nevim, jestli jsem, anebo nejsem ráda, že už je to za mnou. Statečně odbíjím útoky lovících donchuanů, ačkoli mě holky nabádaj, ať nějakýho z nich zlanařim, aby nás zavezl domů. Je mi to proti srsti a taky není uplně jednoduchý někomu vysvětlovat, že přiblížit se k vám blíž jak na metr nemůže, ale zavízt domů vás může. Pěšky se nám moc nechce, takže nakonec volíme tágo, ve čtyřech lidech nás nepřijde vůbec draho. Do postele uléhám nechutně střízlivá. Asi začnu pít "Be Happy" čaj.

24. 5. 2014 Růže od tučňáka

Občas mi někdo pošle email, že čte můj blog a přijde mu to fakt vtipný (nebo dokonce i dobrý). To samozřejmě potěší. A tak mi napsal i jeden týpek, co na oplátku za moje psaní, který ho baví, nabízel, že kdybych někdy něco potřebovala v ČR zařídit, ať se na něj neváhám obrátit. Vzbudilo to ve mně vodotrysk smíchu a chtěla jsem ho nějak později s díky odmítnout a vysvětlit, že nejsem sirotek, a mám dokonce i kamarády. V souvislosti s tím sirotkem jsem si však po pár dnech uvědomila, že má moje máma o víkendu narozeniny. A že chlápek psal, kde bydlí… a shodou okolností je to jen patnáct kiláků od ní. Aha! Tak jsem mu napsala, jestli by se teda za ní nestavil a nedal jí ode mě kytku.

Přišlo mi to jako dobrej fór, máma nebude chápat, která bije. Když se se svým geniálním nápadem svěřuju ségře, podotkne, že mimochodem děkuje za přání k svátku. A kurva. Hlavně že když měl asi před tejdnem svátek její pes, tak to jsem si vzpomněla.

Chlápek je muž činu a s návrhem bez váhání souhlasí. Ptá se na detaily toho, jak máma bydlí, jak se dostane dovnitř a taky jestli máme psa. Pak si uvědomuje, že to zní, jako kdyby se ji chystal vykrást, a omlouvá se. Chvíli se zarazim nad tím, co to vlastně dělám, ale protože jsem blázen, píšu, že v pohodě, svěřuju mu všechny detaily a přihazuju, že psi jsou dva mentálně narušený jorkšíři, který jsou uštěkaný, že to rozum nebere, ale máma si je určitě pochytá. To, že téměř všichni příbuzní a známí od nich maj díry v kalhotách přibližně ve výšce kolene, vynechávám. Taky vymejšlim scénář v případě, že by mu otevřel mamčin přítel, a uklidňuju ho, že jako cizí chlap, co jí nese kytku, určitě nedostane pěstí. Sestru pověřuju, aby jí zavolala a nenápadně se poptala, jakej má plán na víkend, abych věděla, kdy bude doma.

Po obdržení informace, že by máma v sobotu dopoledne neměla být nikde odjetá, dolaďuju s odvážlivcem detaily a on potvrzuje vyzvednutí kytky a slibuje akci provést. Vytisknul jí ode mě i vzkaz opatřenej novozélandskou pětidolarovou bankovkou s tučňákem, aby věděla, odkud vítr vane. Při jeho psaní mi téměř ukápla slza, tak jsem si říkala, co to teprv udělá s ní.

V osudný den dopoledne jsem já měla noc a nacházela se kdesi v baru. Byla jsem ale lehce asociální, protože jsem netrpělivě čekala na zprávu od chlápka, jak to celý dopadlo. Kolem půlnoci mi konečně hlásil, že nastal zádrhel, protože v domě nebyla ani noha. Moje ségra je hovno detektiv. Nicméně se na mámu doptal sousedů, shodou okolností rodičů jejího přítele, který na něj sice koukali fakt dost divně, ale potvrdili, že je na správným místě. A tak kytici naaranžoval i se vzkazem před dveře a vzal kramle.

Zanedlouho jsem obdržela email i od maminky. Museli se těsně minout. Oznamovala, že jsem překonala všechny chlapy jejího života a jsem nejlepší. (Pokud to některej čtete – sorry.) Ona že zas překonala infarkt. Když obsílku objevila, propukla v pláč, a dokonce ji přišli uklidňovat i ty sousedi, co si mysleli, že dělá z jejich syna paroháče.

Takže tímto bych chtěla ještě jednou moc poděkovat Viktorovi, muži, co udělal radost mojí mámě – což je věc, na kterou nejsou žádný díky dost dlouhý. Máš to u mě, kámo! J

22. 5. 2014 Český sny, irský trápení a australský sušenky

Strašnou řadu let se mi nezdály vůbec žádný sny – dokud jsem nepřijela sem. Nechápu to, ale choděj noc co noc. Vždycky si je ráno pamatuju (většinou kroutim hlavou, co to bylo za psycho výplod), a během dne se mi z vědomí vypaří. Nicméně včera se mi zdálo, že mi moje sestra měla hlídat osmáka degu Staráče. Zanedlouho po předání hodila na Facebook video, ze kterýho bylo jasný, že se u ní doma koná velká párty, a mně vstávaly vlasy hrůzou, když jsem viděla, jak si ho její kamarádi pod obraz nechávaj kolovat a různě ho ošmatávaj.

Staráč nemá rád párty. Cizí ruce. Ani mou sestru. Vlastně prakticky nikoho kromě svejch dvou dcer, z nichž jedna je šílená a druhá má kolem oka vypelichanej kruh. Takže jsem jí okamžitě volala, že jestli mu někdo zkřiví chloupek, je mrtvá žena. Probudila jsem se dezorientovaná, zmatená, ale se zaťatou pěstí. Hádám, že se mi po těch malejch prevítech už fakt stejská.

Co se týče dění tady, Max přišla s tím, že v červnu je u nich skydive pro místní „buy one, get one free“. Janice to označila za nabídku, která se neodmítá, a že prej do toho spolu musíme jít… mě poser (respektive až dojde k realizaci, budu se snažit o opak.) Z Wanaky se nám nakonec dostalo zamítavé odpovědi, a tak mi Jan vítr nikam neodvane a zůstáváme nadále cestovatelskými sestrami. No beztak by beze mě zašla steskemJ

Taky máme nový spolubydlící: irskej pár Mylese a Lisu. On je, jak ho označila Janice, „takovej ten One Direction guy“, blonďák-hezounek a fitness nadšenec. Je příšerně povídavej, což bývá milé, ale někdy taky pekelně frustrující. Je prostě nutný počítat s tím, že pokud na vás začne mluvit, není prakticky nic, co by ho zastavilo. Několikrát jsem se málem počurala, protože jsem ze zdvořilosti čekala, až dokončí větu. Teď už vím, že žádná věta nikdy není poslední. Lise huba jede taky pěkně, ale zdá se, že dokáže odhadnout míru, a vždycky to stopne těsně předtím, než se vám začne chtít vyskočit z kůže. Je původním povoláním masérka a kosmetička, taky velká kuchtička, pekařka a pletací mistryně. Celý dny chodí v županu a sleduje romantický komedie. Oba jsou téměř trpasličího vzrůstu, a tak ačkoli jsou podobně starý jako my, vypadaj o hodně mladší. Pro představu o tom, jak moc, uvedu případ z minulýho roku, kdy spolu šli do kina na film 16+ a chtěli po nich občanky… z tej situace maj trauma doteď.

Naše noční pachtění ve Warehousu inventurou neskončilo, přešly jsme plynule na noční doplňování zboží. Pakárna, ale timing lepší, končíme v jednu ráno. A aspoň podrobně víme, co je zrovna v nabídce (nejradši vybaluju sušenky a čokolády). Janice se o mě stará jako o vlastní, na šichtu chodím rovnou z Vodafonu, a to pozdě a vyhladovělá, a tak když se na mě vytasí s připravenou večeří, jsem z toho paf.

Ukořistit krabici, nožíkem otevřít, zjistit, co se skrývá uvnitř, vydedukovat, kam to asi patří, dopravit na místo. Nacpat, kam se dá. V těch krabicích člověk najde ledacos. Kromě zbytečnejch cetek třeba taky myšlenky, který má přes den zahrabaný někde hluboko v hlavě, kde se zbaběle krčej, aby na ně nedosáhnul. Začnou vyplouvat na povrch až s první hvězdou, v mým případě první krabicí. A tak se v těch myšlenkách probírám, třídim je spolu s dámskejma spoďárama a nenechám se rušit. To je výhoda tohohle jobu: nevyžaduje pozornost.

Když už není co vybalovat, zbývá celou prodejní plochu zamíst a nakonec zboží úhledně zporovnávat, aby vypadalo k světu. V tu chvíli se obyčejně zašívám ke knížkám. Tvářim se, že všechny potřebujou nutně přeorganizovat, nechám si jednu po druhý proplouvat rukama a sonduju, co vyšlo zajímavýho. U knihy se zásadně neřídím heslem "Nesuď knihu podle obalu". Miluju běhat po nich očima a nechat se zastavovat na těch krásných, poeticky rozkreslených i syrově obyčejných, nekýčovitých zpracováním ani názvem. Hladově pak hltám jejich anotace, pár vyvolených nedočkavě pročítám a po cestě domů o nich vyprávím Janice.

Směnu vede Kobra, což je fajn, je to milej chlápek. V jednom kuse nám děkuje… prostě jen za to, že děláme svou práci. Nejdřív si říkám what the hell. Ale když nad tím tak přemejšlim, je to skvělá věc. Nikoho to nic nestojí a dělá to obrovskej rozdíl. Přístup místních vedoucích a šéfů je pro mě zatím v porovnání s tím českým (nebo i skotským) vůbec nebe a dudy. Byla jsem zvyklá na to, že když děláš svou práci dobře, nikdo nepípne, je to samozřejmost. Když v tom plaveš, máš průser. Tady když pracuješ dobře, chválí tě a děkují. Protože to samozřejmost není. Když v tom plaveš, prostě ti to vysvětlí či ukážou znova a snažej se pomoct. A pak: nikdo se vlastně nechová jako boss. Nikdo se nepovyšuje, nemá potřebu si něco dokazovat, lidi hází fórky a usmívají se. Neříkám, že by si váš šéf měl nutně nechat říkat kapitán Kobra, ale stačí pár jednoduchých věcí jako prosím a děkuju, a je to najednou úplně o něčem jiným. Taky jsem tu poprvý v životě zažila něco jako placený školení.

Doufala jsem, že budeme tyhle noční směny dělat pravidelně, a já tak budu mít namakáno dost hodin, jenže po pár dnech se dozvídáme, že už lidi na noc potřebovat nebudou, a nabízená pozice pokladních se nám bohužel do rozvrhu nacpat nepodaří. A tak dál hledám evening job. (Né „night job“, to zní prej fakt blbě. No… night job, až když nebude zbytíJ)

Pozorování týdne: To, že jsou TimTams nejlepší sušenky na světě, je bullshit. Scotch Fingers forever.

20. 5. 2014 Vodafone pravidlo č. 1 – hlavně zákazníkům nenabízej blow job

První dny do mě Dino horem pádem hustí všechno o SIM kartách a telefonech, cenách volání, smlouvách, nabíječkách a bla bla. V mezičase mi na netu ukazuje profily českejch fotbalistů v čínštině. Taky fotky všech mejch kolegů z aucklandský a christchurchský pobočky a o každým prohodí pár slov. Zaujala mě herečka Carolyn (třeba Pevné Pouto / Lovely Bones). Napůl točí filmy a napůl maká pro Vodafone. Jak podotknul Dino: „What the fuck happened to the movies?!“

Vprostřed tej nalejvárny náhle zvážní a oznamuje, že přichází chvíle na velice důležitou informaci. Ukazuje mi adaptér značky Korjo a ptá se, jak bych ten název přečetla. Krátce se zamyslim a řikám: „kordžou“. Dino chytne záchvat smíchu.

„Tak ne, no… tak já nevim.“

„Ne, ne, přečetlas to perfektně, ale problém je v tom, že… to v čínštině znamená, no jako… no jako blow job.“

„What?“ :D

„Jo, takže když si Číňan koupí telefon, hlavně se ho neptej: „Do you need a Korjo?“, ale vždycky jen „Do you need an adapter?“

Pak pobaveně vykládá, jak tu kdysi pracoval jeden Američan, co to samozřejmě nevěděl, a dotázal se na Korjo postaršího Číňana. Vůbec nechápal, proč chlápek úplně nadskočil. Myslel, že se nějak strašně přeřek. Takže mu to pro jistotu ještě zopakoval, načež se pobouřený muž s brbláním otočil na podpatku a odfofroval pryč. Když se pak Američan celej zmatenej ptal, co udělal špatně, Dino se mohl umlátit smíchy.

To samý se stalo, když v nestřeženým okamžiku spatřil můj mobil. A pak chvíli vypadal, že váhá, jestli mu nehráblo, když mě najal. Říkám, ať je rád, že neviděl můj notebook, páč to by ho zabilo. I mně přišlo absurdní tahat takovej krám přes půlku světa, ale na zakoupení novýho a menšího nebyl čas ani peníze, a tak když můj otec prohlásil, že ho mám prostě vzít a případně pak kdekoli zahodit, přišlo mi, že to dává smysl.

O Dinovi můžu zatím říct, že je s ním sranda. Furt nadává a na oko se rozčiluje, na každýho má připravenou snůšku fórků a šťouchů. Trochu mě ale děsí jeho otevřená nenávist vůči Indům, kterou se zatim snažim glosovat s nadhledem, a moje peskování za rasistický hlášky je částečně v žertu, ale u něj to na joke moc nevypadá. Vždycky, když k nám nějaký zavítaj, snažim se nenechat ho s nima vůbec mluvit, protože je na ně vyloženě nepříjemnej. Bytostně mu vadí, že jsou hlučný a vždycky ve velkej skupině. Namítám, že je to kulturní záležitost, a on pokyvuje, ale ten zlověstnej vykřičník mu z očí nemizí.

Kromě něj pracuju ještě se Zeem, kterej je něco jako jeho pravej opak. Vždycky úhledně oblečenej, rozvážnej Thajec s příjemným tichým hlasem, co tu žije už 10 let a kromě Vodafonu pracuje ještě vedle ve směnárně.

Zákazníci se hrnou jen po příletu letadla, a tak v mezidobí můžem jen vysedávat, pozorovat dění a drbat. Ostatní zaměstnanci letiště jsou na tom podobě, takže se za náma neustále někdo stavuj na kus řeči, a já se tak seznamuju se spoustou zajímavejch (různě jetejch) lidí.

Jako je třeba policajt Jason, kterej chodí Dina učit anglický sprostý slova a úchylný fráze. Já u něj mám okamžitě respekt, páč všechny znám. Nicméně se nějakej novej slovní zásobě přiučuju taky, už vim, jak se na Zélandu nadává policajtovi, když ho chcete urazit: pig, bacon, po-po, five-o nebo taky the filth. Jason mě vybavuje svojí vizitkou, kterou mám prej použít jako případnou propustku z vězení. Se hodí. Na ruce má vytetovanej jakejsi nápis písmem, který jsem v životě neviděla, a nechce prozradit, co to znamená ani v čem je to napsaný. Vypadá to jako arabština, ale není, posílá mě někam i s perštinou, turečtinou a urdštinou. No nic, zkusim na něj zas něco příště.

Dino nechce, aby k nám chodil, páč to vypadá blbě a odrazuje zákazníky. Možná i proto, že neustále omílá story o pokutování čínskejch řidičů, který „zejména jezděj moc pomalu a nedokážou se udržet mezi lajnama na silnici.“ Případně na silnici vůbec. Taky má velkou prču z jeho těžkejch černejch bot, o kterejch tvrdí, že je nosej pouze skinheadi a před dvaceti lety by ho za to zabásli. Nicméně uznává, že jsou ty boty beztak vyrobený v Číně.

„Is there something you Chinese don’t make?“ přisazuje.

„Money,“ odbíjí pohotově Dino.

Párkrát se ještě pozastaví nad tím, jestli je tohle vhodná obuv pro Číňana-manažera. Za sebe řikám proč ne, hlavně když je jim oběma putna, že já si hovim ve vysokejch papučích.

Tenhle job bych zatím shrnula tím, že nemám páru o tom, co dělám (nebo o tom prostě vím naprostý hovno, chcete-li, to bude asi výstižnější), ale jelikož jsem na zákazníky (na rozdíl od šéfa) milá, tak mi to zatím prochází. Po večerech bych se měla šprtat druhy tarifů, ale místo toho si hledám, jakej je rozdíl mezi iPadem a iPodem, a youtube videa o tom, jak se ovládá iPhone. Takže asi tak.

17.5. Night shift makes you feel like shit

A je to tady – dlouho očekávaná inventura ve Warehousu, náš první job. Hurá. Venku se stmívá, tahle noc bude dlouhá. Janice zaboha nemůže najít klíče od auta, těžce nestíháme a nakonec bereme zavděk náhradníma. Co by taky ne – není nad to přijít první den do práce pozdě. Nic nemůže na šéfa udělat větší dojem.

Vzpomínám si, jak jsem přišla pozdě první den na gymplu – hned jsem byla slavná. Získala jsem si výsadní postavení u třídního (jelikož jsem hned byla jediná, jejíž jméno si pamatoval), službu na tabuli a taky nálepku pohádkářky, páč mi nevěřil důvod zpoždění. Přitom jsem byla jen bezelstně upřímná.

Myslim, že už jsem někde zmiňovala svůj chatrnej orientační smysl. V tom městě, dokonce ani v tej škole jsem nebyla poprvý (už jsem tam přetrpěla přijímačky), přesto jsem však došla do chovatelskej stanice psů. No budova se mi zdála správná. Jen ty psi tam úplně nehráli. Stejně jsem se ale odvážila dovnitř, protože jsem to nechtěla vzdát, a hodný pán mi vysvětlil, že jsem o pár zastávek jinde. Když si tak na ten trapas vzpomínám, asi začínám chápat, proč o mě rodiče maj občas starost.

No nicméně do Warehousu jsme se doštrachaly jen o pár minut pozdějc a uhrály to s jokem na „pozdě, ale přece“. Mohly jsme si to dovolit, protože jsme vedoucí neviděly poprvý, měly jsme tu čest už včera během trainingu. Jsou… spešl.  Louisa a Anthony. Jejich revírem je hypermarket. Jejich pracovní nadšení je vražedné.

Louise bude tak ke čtyřiceti a jejím nejvýraznějším rysem je předkus, který jí přímo trčí z tváře. Vystavuje ho v nikdy nemizícím úsměvu, což mi zpočátku přišlo obdivuhodný, po chvíli lehce znervózňující a nakonec jsem začala uvažovat, že možná chudák tu pusu prostě nemůže zavřít… Když mluví, poskakuje u toho a divoce gestikuluje. Za zmínku stojí taky její teenage styl. Na hlavě má barevný culíky, nebo spíš takový fontánky, některý s beruškama (!), a v uších svítivě růžový delfíny. Po tričku se jí proháněj jednorožci, a vlastně to vypadá, jako by utíkali před pruhovanejma podkolenkama, kterejma to celý končí. No proč ne, proč ne. Proč ne.

Anthony vypadá jako Ital, na jazyk si šlape jako Španěl a při chůzi kroutí zadkem jak kubánská tanečnice. Jeho intonace bere dech – nedokážu rozlišit, jestli ještě pořád mluví, anebo už je to zpěv. S jistotou lze říct, že oba milujou svoji práci. Anebo jsou geniální herci. Zápalem pro věc mi připomínaj ty pošahaný vedoucí táboru Chippewa z Addamsovy rodiny – Becky a Garyho. Stejně zběsilý usměvavý obličeje. Stejná nevyčerpatelná energie. Stejný šílenství ve vočích.

Louisa má pro inventuru nevídanou vášeň, kterou se nesnaží skrývat. Mluví o ní jako o svej malej holčičce a trpělivě (ač musí vidět, jak to všechny bolí) nás během noci upozorňuje na to, jaký dělá dceruška pokroky. Ukazuje pečlivě vybarvený plánky toho, co už máme za sebou, a vymejšlí z nich takový story, že se nestačim divit. Když dokončíme oddělení oblečení a bot, vykládá, že teď může holku oblíknout do školy… po oddělení zavazadel už ji posílá na intr. (Když máme kolem čtvrtý ráno všichni chuť umlátit ji snímačem čárových kódů, hlásí, že dcerka, toho času už v pubertě, prochází obdobím vzdoru a taky má trable s klukama.) Jako jo, kdyby mi bylo dvanáct, asi by mi to přišlo originální a vtipný. Asi bych se bavila. Při svým současným stádiu mentálního vývoje se však cejtim asi takto:

Samotná práce je trapně jednoduchá – skenovat, skenovat, skenovat kód. Pravidla hry jsou daný jasně: třikrát špatně a dost. Kromě obyčejných stocktakerů jsou tu speciální kontroloři, co čenichají chyby. Když zjistěj, že jste něco zmrvili, slušně vás upozorní. Když zjistěj, že jste to zmrvili zase, důrazně vás upozorní. A když zjistěj, že to pořád ještě mrvíte, pošlou vás domů. Je nás tu tak třicet a jsme rozdělený do dvou skupin. Naši týmoví vedoucí maj krycí jména – King Cobra a Monty Python. :D Vyslechnu si, jak ovládat skener (= iPad) a následuju Kobru.

Lidi mi často říkaj, že si nikdy nestěžuju. Pravdou však je, že občas fňukám jak malá, ale dělám to jen ve svej hlavě a tam si to i vyřešim. A tak si kolem druhý ráno stěžuju, jak mě bolej lejtka z dřepění u podprsenek a jak se mi chce spát, a následně se okřikuju, ať si laskavě představim, jaký by to bylo třeba sbírat jabka, vstávat každej den v šest, mrznout a moknout… tady je teplo, hudba a vedoucí roznášej bonbóny.

Pracovní podmínky jsou vůbec cool… aspoň oproti tomu, na co jsem zvyklá. Každý dvě hodiny máme pauzu, která zahrnuje pití a pizzu pro všechny, Louisa dokonce napekla cake… O každej přestávce kromě dceřinnejch patálií vyhlašuje taky nejrychlejší a nejpřesnější pracanty, kterejm slavnostně předává různý sladkosti. Na jednu stranu je to fakt ujetý, na druhou stranu je vždycky lepší mít čokoládu, než ji nemít. Janice je nechutně přesná a má spoustu čokolád. Já jsem ráda, že mě ještě neposlali domů.

Když se v půl šestý doplazíme k autu, chytám záchvat smíchu – klíč je ve dveřích od kufru. Takže naše kára byla celou noc před obchodním centrem – připravená, jen odjet. Co k tomu říct. Doma potkáváme Devona, jak jde do práce, a dáváme snídani. Jsme jak praštěný palicí, otupěle cucáme čaj, dvě mátohy povlávající nepatřičně v ranním slunci. Janice monotónně prohlašuje, že se cejtí jak shit. No jo. Nemůžu říct, že by se mi tam večer zase chtělo, ale uklidňuje mě, že jsou to jen tři dny. Když vlezu do postele a zavřu oči, hlavou mi zní pípání skeneru.

Dobrou s kobrou.

14. 5. 2014 Jak se stal kozel zahradníkem

Ashley s Jasonem zmizeli jak pára nad hrncem. Uvažujem, jestli se nezdejchnout taky. O to víc, když Devon přichází s tím, že chce další peníze na dřevo na zimu. No faktem je, že do něj nevidim. Kdykoli se chystám na letiště, čeká na mě a bere mě autem, když jsem potřebovala vytisknout nějaký papíry, vzal mě ke svejm rodičům, kde z toho nakonec bylo fajn odpoledne u kafe… nosí z práce bonbóny a sušenky... Jenže něco tu prostě smrdí, všechen ten zájem je mi nějak proti srsti, stejně jako jeho přehnanej smích. Jako by měl celý dny na sobě masku a křečovitě se snažil, aby mu ji někdo nestrhnul. Anebo jsem taky uplně vedle, odhadování lidí je jedna z mejch nejslabších stránek. 

Jako na zavolanou nás zrovna přijel navštívit Eddie, šéfkuchař z Kimi Ora, na Kiwáky věčně nadávající Němec a náš velkej strejda. Eddie celou věc shrne tak, že máme bejt rády, že je doma relativně čisto a nemusíme se bát spolubydlících, páč to je v Queenstown těžký sehnat… na rozdíl od všech drog, na který si jen vzpomeneš. Pak nás nabádá, ať nechodíme v noci samy ven, v žádným případě si s sebou neberem hospody kabelku a chraň nás ruka páně nechat na stole bez dohledu pití, když půjdem na záchod. No... kde že to jsem? Na Divokým západě? 

Naše pracovní bitvy: Z Wanaky stále nic nevíme, prej ještě pořád dělaj interview (už měsíc?!) a daj vědět koncem tejdne… no bezva, tou dobou už budem mít na letišti bezpečnostní karty a pracovní oděv. Janice trpělivě čeká, ale já už jsem jak na trní, a tak beru situaci do vlastních rukou a volám Dinovi, jestli je ten job u nich pořád aktuální, a on, ať přijdu na pohovor. Janice je přesvědčená, že mě chce zaměstnat, protože zbožňuje Čechy. Já říkám jen: whatever :D

Před prodejnou mi začínaj cukat koutky – já se hodlám stát zaměstnancem Vodafonu. Všichni, co mě znaj, se teď musej řezat smíchy. Pro ty, co mě neznaj, si dovolim poskytnout pár informací: Jsem absolutní a nenapravitelnej technickej antitalent a ignorant. Člověk, co považuje telefon za vyhozený prachy – kdybych ho nedostala jako vánoční dárek, žádnej nemám. Za vrchol svejch schopností považuju to, že zvládnu ovládat foťák (a to pravděpodobně jen proto, že si všechno automaticky nastaví sám). Nikdy jsem nevlastnila televizi, a kdykoli se mi porouchal nějakej spotřebič, věděla jsem, že pravidlo číslo jedna zní, že na to nesmim šahat, protože pak už by to nedal do kupy nikdo. A to, že jsem kdy použila něco jako elektrickej kráječ na chleba, mi lidi věří jen díky pěti stehům, který mám na palci u pravej ruky.

Dino se mě ptá, co vim o Vodafonu a co si myslim, že je nejdůležitější při kontaktu se zákazníkem. Tahám z paty různý moudra a on vypadá spokojeně, vlastně je mu asi celkem putna, co říkám, pokud se u toho budu usmívat. Rozhovor se stejně postupně stáčí k Českej republice a za chvíli se už bavíme o Praze. Když mu předávám vízum a on zjistí, že můj email je Nedvedka (když mi bylo tak čtrnáct, taky jsem zbožňovala Pavla Nedvěda a fotbal, každý úterý s tátou a lahváčem poctivě sledovala Ligu mistrů… od tej doby se mi ten mejl nepodařilo změnit), je mi jasný, že tuhle práci dostanu.

Ať už dopadne Wanaka jakkoli, rozhoduju se skloubit letadla s Vodafonem a zůstat prozatím v Queenstown. Janice se odsud taky nijak nechce. Ale uvidí. Předevčírem jsem taky měla interview v Hiltonu, ale od první chvíle jsem věděla, že tam zkejsnout nechci. Anonymní prostředí velkýho hotelu, všude se rozlejzající ponurý přítmí a vidina nekonečnýho stlaní postelí… která mi probleskovala hlavou během stejně nekonečnýho rozhovoru s (sice milým) Indem opatřeným titulem Assistant Executive Housekeeping Manager. Tady se rozhodně nectí heslo „Keep it simple“. Z Indova desetiminutovýho monologu jsem dobře dešifrovala, že se po mně chce prostě uklízet, takže nechápu, proč mám lovit v hlubinách paměti a házet po něm perly o tom, kdy jsem se k zákazníkovi zachovala nad rámec svých pracovních povinností a co mi za to bylo odměnou, anebo si vymejšlet, co by o mně prohlásili kamarádi, kdyby se jich na mě zeptal. Tak se tady se mnou snad už nějakou dobu baví a vidí, že mám obě ruce. K čemu mu pomůže, když bude vědět, že mám v hlavě vlastní svět a jsem blázen do osmáků degu? Když jsem mu s úmyslem už nikdy se nepotkat slíbila, že mu pošlu kontakty na předchozí zaměstnavatele, myslela jsem, že tím to hasne, ale on mě kvůli tomu ještě několik dní naháněl, a tak jsem mu teda zdvořile vysvětlila, že ne-e.

Zcela jiná situace byla nicméně následně v malinkatej kavárničce, kde shánějí slečnu, co by jim tam o sobotních dopoledních pomáhala dělat kafe. Tam se mi zalíbilo hned, kafe maj výborný, a co víc: dostala jsem ho od sympatických majitelů, tří pohledných chlápků mezi pětatřiceti a čtyřiceti – potencionálních pracovních kolegů. Takže mi to rvalo srdce, když jsem zjistila, že potřebují někoho, kdo tam ty soboty bude do dvou, protože já musím být na letišti v jednu. No hádám, že přes to nejede vlak.

Když mám konečně nějakým způsobem pošéfovanou práci, a tím pádem klid, vzpomenu si, že mám rodiče a že jsem ani s jedním už tak měsíc nemluvila. Začnu se rozčilovat jak to, že jim to vůbec nevadí, a rozesílat emaily s předmětem "Nezapomněl(a)s náhodou, že máš na druhej straně světa dceru?!", ve kterých se dotazuju, jestli žijou, a nabízím nezávazný skype. Podepisuju se jako "zanedbávaná dcera". Když se po pár dnech ani jeden neozve, začínám se bát, jestli si to nevzali osobně.

Pozorování týdne: Cestování s jediným párem bot je cool v létě. Není to cool, když v zimě lezete po horách, večer chodíte běhat a nedejbože delší dobu prší.