Oznámení o změně umístění blogu

Zdravím všechny, kdo čtou můj blog. Byla jsem nucena se plně přesunout na idnes blog, jelikož čím dál tím víc mých zvědavých anglicky hovořících známých a kamarádů (kterým jsem neprozřetelně poskytla odkaz na tento blog) se pokouší moje články překládat pomocí google překladače (čímž jsou jakžtakž schopný zachytit, co asi tak o nich píšu), a mně se to přestalo líbit, protože rozhodně nechci přemýšlet nad tím, co o kom můžu napsat, a co ne... a tak kdo chcete, najdete mě na idnes. Dík! :)

Psi, co používaj tužku na oči, a myši s černejma koulema

V Queenstown je skvělá komunita lidí. Pro ilustraci uvedu facebookovou stránku pro místní o 9 000 členech, kde se klasicky nabízí a poptává ubytování, prodává oblečení, auta, nábytek… ale taky probírá všechno možný, jako třeba jestli jste taky pocítili zemětřesení nebo náhodou neviděli opilce, co nad ránem někomu ukradli poštovní schránku. Lidi se tu taky často v zoufalý naději dotazujou na svoje ztracený kabelky, telefony, pasy či řidičáky (jo, Queenstown je párty town). Nutno přiznat, že nálezci se tu ozývají taky a hlásí, že věci jsou u nich k vyzvednutí, anebo je předali na policii. Občas se fakt řežu smíchy. Anebo žasnu nad tím, jak k sobě lidi dovedou být laskaví a pomáhat si. Potřebujete se dostat z města A do B? Napíšete sem a vždycky se najde někdo, kdo vás sveze. Potřebujete vyzvednout z letiště a všichni vaši kamarádi jsou v práci? Není problém, někdo rád udělá dobrej skutek. Jste v kocovině a umřeli byste pro snídani? Napíšete zoufalý vzkaz a svou adresu, a zanedlouho vám na dveře zaklepe mamina, co zrovna dělala míchaný vajíčka a neváhá se podělit.

Hitem jsou zatoulaný psi a kočky. Denně několik fotek nalezenců, tradičně v nadstandardní péči těch, do jejichž rukou se dostali. Největší klasik je pes Pablo.

 

Popis fotografie zněl: „Víte někdo, komu patří Pablo? Je na Panorama Terrace.“ Kdosi na to trefně poznamenal, že Pablo nevypadá zrovna vystresovaně z toho, že se ztratil. První, co napadlo mě, bylo: Hej jako žije to??! Okamžitě mi naskočila „Veselá vycpaná zvířátka“ z Čili Chili (http://cilichili.cz/blog/vesela-vycpana-zviratka/). Jako tenhle humor mi přijde už dost na hranici, nicméně podělit se o ně musim.

"Když vám umře domácí mazlíček, nemusí to ještě nutně znamenat, že je s ním úplný konec. Tedy v případě, že ho dáte do rukou šikovnému taxidermistovi. Kolikrát je výsledek lepší než za živa."

Tak například „Myšák Černokulka“ mě fakt dostal.

„Postavička jak z pohádky.“ No nevim…

„Punťa měl blbej den. Poprvé když ho srazil ten tirák. A druhej, když ho dostal do ruky ten taxidermista.”

„Kmotra Liška. Když někdo neuhne před parním válcem, je to vycpávání vlastně celkem brnkačka.”

Pro koho to není moc, může kouknout zde:https://www.facebook.com/originalbadlystuffedanimals?fref=ts

Jelikož Queenstown je město, kde se obyvatelé neustále střídají, objevuje se taky spousta postů, ve kterých lidi hledají nový domov pro svoje domácí mazlíčky a nabízejí je zdarma do dobrých rukou. Občas se “zdarma do dobrých rukou” vyskytne i nabídka jako tahle:

"Zdarma do dobrých rukou. Necvičený na záchod." No nechcete ho?

Lidi taky nabízejí, že budou zdarma venčit vašeho psa. Prostě protože se s ním rádi projdou.Včera tu jeden maník psal, že se chystá na výlet poblíž k jednomu jezeru a rád by s sebou vzal nějakýho psa jako společnost, tak jestli mu někdo na den nesvěří svýho… a odpovědi se mu jen hrnou. To si v ČR nedokážu moc představit, že by fungovalo… lidi by přemejšleli, co za vedlejší úmysly dotyčný s chlupáčema asi maj…

A znáte to, když sousedův pes ve dne v noci vyštěkává, vy byste nejradši vyskočili z kůže, ale majitel s tím nehodlá nic dělat? Vám občas rupnou nervy a majitele (či psa) se vydáte seřvat a pak se vzájemně nenávidíte? Tady tento příspěvek mě zaujal přístupem autorky. A taky reakcema (přeloženo mnou do čj):

Milí sousedé z Arthur's Point,

vím, že můj pes neustále štěká a všechny vás tím vytáčí. Moc se omlouvám a chci, abyste věděli, že se zoufale snažíme situaci vyřešit. Právě jsme se přistěhovali a máme to tu moc rádi. Nechceme nikomu lézt na nervy. Opravdu se snažíme našeho psa donutit, aby přestal štěkat, ale nedaří se nám to. Pořídili jsme mu elektrický obojek, ale občas v něm dojdou baterie, a on začne opět vyvádět. Jako dneska ráno. Když jsem přišla domů, našla jsem na dveřích vzkaz od hodně namíchnutého souseda. Já bych byla taky pěkně naštvaná, takže se vážně omlouvám. Jen chci, abyste věděli, že děláme, co můžeme. Pokud by někdo věděl, jak štěkání zastavit, budu ráda za každou radu. Díky, Bridget.

Bridget sklidila více než šedesát odpovědí, ve kterých jí byl rozmluven elektrický obojek, doporučen osvědčený psí psycholog (kterého kontaktovala a poznamenala, že se jí snad ozve dřív, než jí sousedi podpálej barák), nabídnuto bezplatné venčení (a to hned několika jedinci), a s jedním pánem se dokonce domluvila, že k ní každej den, když bude v práci, zaveze svýho psa, aby měl pejsek společnost. Takže získal tuhle čupr kámošku:

 

Jo, ta tužka na oči je trochu úlet, nicméně majitel se za ni pod fotkou omlouvá:)

Lidi tu taky probíraj různý služby – ve kterých kadeřnictvích to uměj s rukama, a kde vás naopak akorát natáhnou, která thajská restaurace je nejlepší, kde je možný co nejdřív sehnat striptéra na dámský loučení se svobodou a podobně. Celkem mě pobavil příspěvek chlápka, co potřebuje masáž (opět jsem si dovolila přeložit):

Kdo ve městě dělá kvalitní uvolňující masáž a není diletant? Mám ramena v prdeli a skřípnutý nervy. Nechci žádný shiatsu nebo thajskou, to už jsem zkusil, obojí mě totálně rozštípalo a nervy mi to jenom zhoršilo. Chci se cejtit uvolněně, ne jako by mě právě zmlátil dvoumetrovej Samoan ocelovou tyčí.

A některý příspěvky jsou prostě uplně mimo. Jako třeba:

"Celer zdarma. Vyzvedněte si ještě dnes, dokud je čerstvej."

Co se týče tý ukradený poštovní schránky, našla se a pani za ni nálezcům uvařila večeři:)

Free hugs and kisses na bolavou duši

Ačkoli se zdá, že mě ten stav dohání čím dál tím míň, občas se mi vážně stejská. Po ČR, rodině, blízkých, minulosti. Po tom, kým jsem byla před pár lety. Myslim, že to kolem mě všechno neustále krouží a čas od času mě to prostě sejme. Vše začne nějaká zdánlivá blbost… ze který ale spolehlivě píchne u srdce. Jako když mi Dino v práci ukazuje fotku pražský tramvaje a ptá se, co to je. Nebo na mě uplně náhodně na youtube vyskočilo video, kde zpívá Lucie Bílá s Alešem Brichtou. Bulila jsem jak debil. Normálně by mě rozbrečelo maximálně to, jak je ten song špatnej. Tady se tak ale stalo zaprvý, protože to bylo česky, a zadruhý, protože Lucie Bílá vypadá úplně jako moje máma.

Steskům moc nepomáhá ani job na letišti. Denně vypravujete na cestu desítky letadel… a žádný z nich není vaše. Kolikrát za nima koukám a říkám si, že sednout na jedno takový, za dva dny jsem doma. Pak ale rázem naskočí otázka: No jo, ale co tam?, která mě zase vrátí zpět do reality.

Moc si nedokážu představit odsud odjet. Důvodů je spousta, a jeden z těch hlavních (pravděpodobně vůbec ten nejdůležitější) jsou lidi. Nezávidí si, neškodí, naopak tu naprosto běžně jeden druhýmu nezištně pomáhá. Je tu tak silná koncentrace přistěhovalců, že jste vlastně všichni na stejný lodi. Kdosi mi řekl, že poměr cizinci versus Kiwi je 1:3. Možná v jiných částech Zélandu, nicméně Queenstown je tak minimálně 10:1. Nikdo vám ani omylem nedává sežrat, že sem nepatříte, naopak. „Češka? Hustýýý! Hrozně rád bych se podíval do Evropy, Praha musí bejt nádherná… ještě váš prezident krade pera?“

Je to zvláštní, jak vřelý a přátelský jsou místní k cizincům. Neříkám, že bych měla třeba ve Skotsku špatnou zkušenost, ale občas prostě cítíte, že se na vás lidi kvůli akcentu dívají lehce svrchu. Každopádně si velice dobře pamatuju, jaká xenofobie (a rasismus) panuje v Čechách. Je to mnohem větší ostuda než to pero. Novozélanďani si taky pravděpodobně dobře uvědomujou, jaká bomba jsme my všichni na working holiday pro jejich ekonomiku. Je to podle mě naprosto brilantní tah. Dovalíte sem, pracujete za jejich minimální mzdu a pak, když už tu jednou jste (je to přece jen pěkná dálka a hlavně to vízum lze získat pouze jednou za život), tak si to tu koukáte užít a procestovat, co můžete, a tak jim ty peníze zase narvete zpátky.

V místním životním stylu si libuju jako prase v žitě. Všechno plyne tak nějak nenuceně, no stress, nikdo nic nehrotí. Kdykoli vám přijde, že jste něco posrali, dostane se vám odpovědiDon´t worry, bro. Panuje tu tak uvolněná atmosféra, že je to pro mě kolikrát až neuvěřitelný. No někdy teda i moc. Jako třeba když jsem se poprvé rozhodla využít queenstownskej autobus. Normálně teda všude stopuju (ještě se mi tu nestalo, že by mě nenabralo maximálně třetí auto, co projede kolem), ale občas je prostě pohodlnější zkusit bus. Respektive mohlo by.

To, že jsou místní autobusy vtip, slyšim na každým rohu. Na něco jako jízdní řád se můžete rovnou vykašlat. Bus, kterej by dorazil na čas, tu pravděpodobně ještě nikdo neviděl, a mimoto je to příšerná drahota. No jo, nicméně jednou ráno jsem se ocitla v centru a potřebovala se dostat do práce, neměla jsem zrovna času na rozdávání, a na zastávce mi kdosi sdělil, že bus, co tu měl dávno bejt (haha) se ještě neukázal, a tak je šance, že brzy dovalí. No a taky že jo. A řidič to totálně zabil.

Že jede solidně pozdě, ho samozřejmě vůbec netankovalo, byl v super náladě, jen si pískal. S každým prohodil pár slov, jak se máte, pohoda. Celkem pobavena jsem zapadla do sedačky a doufala v zázrak a včasný dojezd do práce. K mýmu překvapení ale řidič začal po chvíli zastavovat a zakempoval to u chodníku uprostřed ulice, autobusová zastávka široko daleko v nedohlednu. No co to? Otevírá dveře a huláká na jakýhosi týpka, kterej visí na stromě. Asi se tam snaží něco přidělat nebo co. „Hey, bro!! Jak to deee?“ Ukazuje se, že je to jeho kámoš, a je potřeba probrat, jak se vede, co doma a tak. Nevěřícně na to koukám a musim se tlemit. Nejdřív to jen s rozcapeným úsměvem pozoruju, ale když už to trvá fakt absurdně dlouho, musim se smát nahlas. Jsem nežrala.

Doma to pak vyprávim Lise, čekám, jak bude pobouřená, ale ona nehne brvou a zatrumfuje to story o svej jízdě autobusem před tejdnem, kdy si týpek (co už jel samozřejmě taky pozdě) zastavil, aby v klidu odpověděl na smsku…

Ale zas je obrovský plus, že jsou ty řidiči hrozně milí a hlavně obdivuhodně v pohodě. Co jsem na Zélandu, začala jsem si tu strašně ujíždět na kafi. Jednu dobu jsem jezdila ráno domů autobusem skoro každej den a vždycky se mnou nastupovalo i moje soy latté. Vpředu vehiklu se skví obrovská cedule s nápisem „No drinks, no food“, ale na moje kafe mi nikdy nikdo nic neřek. A to ani, když jsem si tam jednou nakráčela ověšená asi milionem věcí, posledním volným prstem jsem se snažila vyštrachat drobný, kafem se polila a rozlila ho i všude po zemi. Týpek na to jen tak koukal, protlemil mě a prohodil, ať dávám bacha, že to musí bejt horký. No opařila jsem se jako prase, to je pravda.

Rána vůbec občas bejvaj vtipný. Loučila jsem se takhle v centru s jedním mladíkem, objetí, pusa. Vedle nás zrovna parkovali pošťáci. Vyskočej z auta a jeden prej: „Heeej, free hugs and kisses, můžu dostat taky??“ Já: „Jo, jasně, ale rozdává je jen on“ a ukazuju na svůj doprovod. Pošťák se na zlomek sekundy zarazí, týpka si přeměří a zahlásí: „No jo, tak jo, pojď sem kámo! Ale jen objímat, nelíbat, please!“ A už ho drtí.

O queenstownské komunitě místních v příště, na jeden článek by to bylo moc:)

Zaujalo: Umět bruslit je divný

Na místním zimním stadionu jsem za největšího profíka. Když bruslim, lidi čumí a už několikrát mě někdo poprosil, abych mu vysvětlila, jak se to dělá. Podotýkám, že rozhodně nejsem žádná balerína, prostě se jen udržim na nohou. Což je mnohem víc, než tu zvládně většina spolubrusličů. Asi to bude mít co dělat s tím, že je tu tolik Jihoameričanů a Asiatů, který se s ledem setkali poprvý. Nicméně ani Kiwi neumí. Haha, díky rodičové, že jsme mě to jako škvrně naučili :) Janice to statečně zkusila jednou.

Tady na fotce se tváří téměř profesionálně (ačkoli se neválí po zemí pouze proto, že ji držim), nicméně o chvíli později spadla na prdel, ošklivě si narazila kostrč a od tej doby odmítá brusle nazout. Nechce, aby ji do letadla domů museli vyzdvihnout pomocí výtahu pro nemohoucí, páč bychom se jí u toho všichni hrozně smáli.

Všichni jsou blázni, jen já jsem letadlo

Po příjezdu na Zéland se mě pořád někdo ptal, kdy se chystám na bungy jumping, canyon swing a skydive. Moje odpověď zněla nikdy, ani za milion let, a vůbec: vlezte mi na záda. Mám v plánu provozovat dlouhý vejšlapy, potápět se, naučit se surfovat, plavat s delfínama, vidět velrybu a potřást si ploutví s lachtanem. Skákat z mostu budu, až se budu chtít zabít. A nemyslim, že na to potřebuju trénovat.

Jsem obecně posera. Co se týče mě a skydivingu, bojim se skočit i ze skokánku na koupališti. Děsí mě tobogán, jehož některé části musíte projet ve tmě. Nedám vodní klouzačku, na kterou chodí čtyřletá dcera tátovej přítelkyně. Na horskou dráhu by mě v životě nikdo nedostal. Dodnes mám v živej paměti, jak mě na ni táta doslova dotáhl, když mi byly asi tři. S tím, že se mi to určitě bude líbit. Nelíbilo. Celou dobu jsem ječela a plakala, to, že jsem se nepoblila, si vysvětluju jedině tím, že jsem byla v takovým šoku, že to nešlo. (Sorry, tati, pokud to mám nějak zkreslený, ale takhle mi to utkvělo v hlavě.) Před asi deseti lety jsme šly s kamarádkou v Pardubicích kolem pouti a ona chtěla hrozně jít na takovou houpačku. Řekla, že se to houpe jen dopředu, dozadu a do stran. To mi přišlo, že bych mohla dát. Houpačka vystoupala nahoru. A pak začala v šílenej rychlosti vrhat kotrmelce dopředu, po chvíli to samý pozadu. Byla jsem jediná, kdo křičel. Tekly mi slzy a řvala jsem, že chci na kačenky. Když jsem z toho konečně slezla, všichni se mi smáli… měla jsem chuť kamarádku zabít. Po zbytek dne jsem z toho měla tik v oku.

No takže jak se to stalo, že jsem vyskočila z letadla? Abych pravdu řekla, tak vůbec nevim. Janice přišla s tím, že jelikož je teď skydive v Queenstown dva za cenu jednoho, musíme to udělat, páč to je nabídka, která se neodmítá. Já na to, že jo. Jakože jo a odkládá se to někam na neurčito a já to odkládám z hlavy, a beztak to nedopadne. Pak jsme najednou měly datum. A pak jsme najednou seděly v autě na cestě do Nzone Skydive. Teprve až na místě mi došlo, co to vlastně dělám. Ale už nebylo cesty zpět.

Vtipný je, že jsme málem vůbec neskákaly. Večer před dnem D jsme šly do postele brzo, řešily, co za vzkaz budeme říkat na kameru a Janice si chtěla napsat něco na ruce, aby to při seskoku ukázala fotografovi. Něco takovýho jsem já okamžitě zavrhla, byla kosa (a nahoře bude kosa jako prase), takže rozhodně hodlám mít rukavice. Nechápu, ale v noci jsem mohla normálně v klidu spát.

Ráno jsem vstala jen chvíli předtím, než jsme potřebovaly vyrazit, a rozhodla se nepozřít snídani. Janice byla vzhůru už asi dvě hodiny a tvrdě makala na svým make-upu a vlasovým stylingu, páč chtěla na fotkách vypadat k světu. To jsem já rovněž zavrhla, protože když padáte volným pádem, na ksichtě máte ochranný brejle a tváře vám plandaj všude kolem, řasenka to nevytrhne.

Když jsme byly téměř na místě určení, Janice vypískla svoje obligátní: „Shit!!!“ a začala se šacovat. Joo, měla čupr nažehlený vlasy, sexy rtěnku a ohoz, co ale neměla, byla kreditní karta. Takže mě vyhodila ve městě, abych zatím vyřídila rezervaci, a vražedným tempem se odebrala zpět k domovu. Když jsem slečně za přepážkou nahlásila naše jména, čekalo mě další čupr překvapení. Moje jméno nebylo v systému vůbec a Janice měla rezervaci na někdy za dva tejdny… a jinak bylo samozřejmě plno. No jako je fakt, že jsem si říkala, že Janice musí bejt super žena, když mně internet hlásil, že už žádný místa nejsou, a ona po telefonu všechno zařídila za dvě minuty… Musim přiznat, že namísto rozčarování se mě zmocnila spíš úleva… tak přece jenom to nebudu muset udělat. Zavolala jsem Janice a vysvětlila jí situaci, ta mě zapřísahala, ať tam počkám, a že ona si na to posvítí, protože si je jistá, že rezervaci provedla správně. No ach jo.

A taky že se za chvíli vřítila do dveří jako pohroma a dožadovala se vysvětlení. A spravedlnosti. Nevstávala v 5 jenom proto, aby se projela dvakrát do centra a pak si dala snídani v Mekáči. Nakonec dosáhla toho, že slečna zavolala pilotovi a zeptala se ho, jestli by nebylo možný do letadla vtěsnat ještě dva lidi. No problem, bro. A sakra. Následovalo mini školení s ostatníma skokanama a rozhodování, zda chceme svůj velkej den zdokumentovat fotkama, anebo videem, anebo obojím. Tato část do dva za cenu jednoho nespadala, a tak se nám lehce protočily panenky, ale tak když už, tak už. Všechno přepočítáváme na Warehouse, takže celá tahle sranda nás stála tejden ve Warehousu. No jako to ať to teda radši stojí za to…

Po přesunu na místo odletu/dopadu (což je mimochodem naprosto nádherný údolí) jsme byly nechány na pospas instruktorům, co budou skákat s náma. Jedná se o tandemový seskok, kdy si vás k sobě týpek připoutá a máte ho celou dobu na zádech. Jeden chlápek pro každýho (plus fotograf/kameraman, co skáče spolu s váma). S ohledem na intimitu situace jsme se s Janice pokoušely podplatit naši kámošku Max, která tu pracuje, aby nám dohodila ty nejhezčí instruktory, ale bohužel to prej nejde.

Nicméně chlapák, kterýho jsem vyfasovala já, byl super. Extra milej, vtipnej a nevadilo mu, že jsem se k němu už v letadle zděšeně tiskla jako klíště. Video nahrávku svýho mluvenýho projevu tu sdílet nebudu, páč to bylo fakt trapný. Začala jsem mlít o tom, jak je mi zima, a když se mě týpek zeptal, z jakej výšky budu skákat, řekla jsem 1500 feet, ačkoli je to 15 000… první minuta volným pádem. Pak jsem přešla do češtiny, abych svej rodině vzkázala, že vůbec nechápu, jak jsem se sem dostala, nicméně tady teď stojim, a tak doufám, že to bude víc skvělý než děsivý… a že se otevře ten padák. V letadle jsem se pak celou dobu zuby nehty držela instruktora, zapřísahala ho, že za žádnou cenu nechci skákat hlavou napřed, a doufala, že mi nepovolí svěrač.

Což se málem stalo, když se otevřely dveře, týpek mě začal soukat ven a já se s nohama ve vzduchu podívala dolů. Šmarjá panno, jak já byla podělaná :D Dobrý na tom je, že nemáte na výběr. Osoba za váma vás má na sobě sakramentsky na fest zavěšený a připásaný, a tak pokud skáče, skáčete taky.

V prvním okamžiku bych přísahala, že se mi zastavil dech. A žaludek přesunul do krku. Nepříjemnej pocit trval ale jen tak tři sekundy… pak už to byla paráda.

Vůbec si nepřipadáte, že padáte, vypovídá o tom jen vítr svištící kolem… a přibližující se zem. Janice říkala: "Nesměj se a nemluv s instruktorem, nebo budeš na fotkách vypadat jako debil. Prostě drž pusu zavřenou." Jenže mně se po třech sekundách hrůzy tak ulevilo, že jsem měla strašnou potřebu o tom týpkovi vykládat. A nemohla jsem se ubránit tomu se neustále usmívat a řvát na něj nad sebe, jak je to super. A musim říct, že na fotkách nevypadám jako debil ani tak kvůli tomuhle, ale kvůli obřímu kusu plastu, kterej jsem měla naplácnutej přes svoje brejle (a v podstatě celej obličej) a zařezával se mi do tváří.

Jako mohla jsem okuláry nechat doma a dostat normální ochranný brejle, který nejsou zdaleka tak devastující, jenže to bych z toho letu taky mohla vidět pěkný hovno. A že se bylo na co dívat. Ačkoli byla kosa jak blázen, počasí bylo nádherný, svítilo sluníčko a výhled lemovalo jen pár mraků. Jelikož vám vůbec nepřijde, že padáte, můžete se nerušeně kochat horama a jezerama pod váma a užívat si ten pocit, že doopravdy letíte. Já neustále mávala rukama jako idiot a předstírala, že jsem pták. Týpek mi pak předal opratě a nechal mě určovat směr, což bylo skvělý. Přistávat mě nenechal. Když jsem klouzala prdelí po trávě, na jednu stranu mi bylo líto, že už je po všem, na druhou jsem mi spadnul kámen ze srdce. Týpkovi na zádech jsem děkovala jako blázen, objímala ho a vůbec měla pocit, že mi právě zachránil život a miluju ho uplně nejvíc ze všech lidí na světě. Kdyby se mě v tu chvíli zeptal, jestli si ho vezmu, bez váhání bych odpověděla, že ano.

Miluj svého instruktora.

S Janice jsme pak jely rovnou do práce. Což bylo lehce šílený, jelikož nám oběma bylo od tej doby, co jsme se sesbíraly ze země, na blití. Aspoň jsme ale měly super-cool odpověď na každodenní otázku kolegů, jak se vede. Ale tak víš jak, normál, právě jsme vyskočily z letadla…

Svojí mámě jsem o tejhle akci neřekla ani slovo. Jen jsem jí pak bez komentáře poslala video dokumentaci. Její reakce zněla (cituji): „Ses posrala!!!“

 

Tuto moji krásnou fotku pak zhodnotila slovy: „Tak tohle bude úžasné foto na výzdobu WC,děkuji zlato.“

Tak fakt dík, mami.

Zaujalo: Od tohoto úžasného seskoku se mi klepou ruce. Není to uplně super při práci, kdy většinu času dáváte simky do iPhonů, při čemž si musíte pomáhat titěrnou kancelářskou sponkou... a vaše ruka u toho vypadá jako sbíječka. Musim působit jako alkáč v absťáku.

Bez přátel nežiju aneb This is very kurva

Janice je můj bezva parťák, kterýho mám neustále po boku, rameno, na který se můžu kdykoli vyplakat, pomocná ruka, za kterou můžu vždycky zatahat. Taky je to ale zdroj pozoruhodných česko-asijských přátelství.

Už jsem tu zmínila Leona, neuvěřitelně hodnýho, vysmátýho týpka, kterej nám naprosto nezištně pomáhal a nakonec nám nechal svoje auto (viz zde:http://menclikova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=410580&bk=76950 a zde:http://menclikova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=410846&bk=1359 a zde:http://menclikova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=411859&bk=98620 a zde:http://menclikova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=412158&bk=4266).

Leon je teď mimochodem na cestách po Asii a tohle mi poslal z Kambodži:

Výhoda sukňo-kalhot, jako jsou tyhle, je, že když se poserete, nikdo si toho nevšimne.

Zmiňovala jsem taky Bee, the Party Queen (viz zde:http://menclikova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=413776&bk=3148 a zde:http://menclikova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=409877&bk=24762). Když jsme se potkaly poprvý, ani ve snu by mě nenapadlo, jak moc mi tahle potřeštěná Malajsijka přiroste k srdci. Nicméně čím víc jsme se vídaly, tím víc mě udivovalo, jak inteligentní a ryzí člověk se pod tou maskou pařmenky skrývá. Je teda pravda, že naše sbližování začalo skrze ty kalby. (Konkrétně míchanejma drinkama z červenýho a bílýho vína, Spritu a čínskýho oleje na štípance od hmyzu.) A pokračovalo skrze vaření a pečení. Je téměř evidentní, že asijská láska prochází žaludkem. Kdykoli k nám někdo z Janiciných známých přišel na návštěvu, vařilo se, a to ve velkým.  

Největší fajnšmekr je bezesporu samotná Janice. Dovolím si tu sdílet recept na její lemon cheesecake, protože je to nejlepší věc, co jsem kdy jedla:http://www.taste.com.au/recipes/25161/baked+lemon+cheesecake. Pokud by měl o recept zájem někdo, kdo nevládne angličtinou, prosím neváhejte se ozvat, přeložim. Díky ní jsem taky objevila nakládaný zelí Kimchi, kterým bych se mohla ládovat pořád. Kupujeme chlazený v sáčku:

Na polívku stačí jen přidat vodu, česnek a zázvor (nejlíp nastrouhat). Nicméně bacha, má to říz:) Pokud zelí nasypete do palačinkovýho těsta, můžete si udělat delikatesní Kimchi palačinky. Taky se dá jíst jen tak anebo třeba osmažit s rejží. Zkuste, jsem si jistá, že v ČR lehce seženete někde na tržnici, je to mňamka.

Další, kdo u nás vařil, je Číňanka Amy. Amy bydlí v tom squatu, kde jsme se s Janice nešťastně ocitly hned po našem příjezdu do Queenstown (viz zde: http://menclikova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=410846&bk=1359). Nechápu, jak to může dát… nicméně pro nás z toho plyne jistá výhoda: kvůli ní rozhodně nemusíme uklízet. Amy dělá super kedlubnový palačinky (do těsta nastrouháte kedlubnu). Co se týče mě, tak od tý doby, co holky slyšely o smažáku, nedaly pokoj s tim, že ho musim stvořit. Já strašně nechtěla, protože je to jednak strašná prasárna, ale hlavně ho neumim. Vždycky se začne roztejkat a nakonec je z toho taková rozplizlá sračka plavající v tuně oleje. Zkusila jsem už nespočet tipů, jako třeba dát obalenej sejr nejdřív na nějakou dobu do mrazáku, ale jsem prostě marná. No nakonec mě přemluvily a z tej rozplizlej sračky byly nadšený. Nepochopíš. Bee nevaří. Jednou se pokusila o jablečnej koláč a strávila na něm 3 hodiny, páč karamel dělala osmkrát.

Když u nás spala poprvý, měla jsem sto chutí prohodit ji oknem. Místo na gauči si vlezla do postele s Janice (rozuměj do stejnýho pokoje se mnou) a brzo jsem pochopila, že proto, aby mohly do dvou ráno krafat čínsky. Ačkoli jsem měla muziku ve sluchátkách na plný koule, pořád jsem je slyšela. Bylo mi ale blbý jim do debaty zasahovat, bůhví, o čem se to bavily... A tak jsem se jim svou nevoli snažila naznačit – převalovala se, vzdychala, rozsvěcela telefon a demonstrativně se koukala, kolik je hodin. Nic, bylo jim to úplně u prdele. Nicméně nakonec konečně umlkly. Respektive umlk hovor, ale naplno nastoupila Beeina motorová pila. Jo, Janice možná chrápe, ale oproti tomuhle je naprostej žabař. Když to začalo, říkala jsem si no to mě poser, je tohle Janice?! Musela jsem vstát a jít se na ně podívat, odkud vítr vane. Jelikož spaly vedle sebe na malý posteli, nebylo lehký to ve tmě rozlišit, ale nakonec jsem se rozhodla, že to musí bejt Bee. V životě by mě nenapadlo, že holka může takhle chrápat – hej tati, máš vážnou konkurenci. Sázela to celou noc a nehnulo s ní šťouchání, přehazování peřiny přes obličej ani mlácení do zdi nad její hlavou. Nedávno se mě někdo ptal, jak by vypadalo moje peklo. Noc s tebou, Bee, haha. Když jsem se jí ráno zmínila, čím jsem si musela projít, hrozně se omlouvala a na další noc se rozhodla přesunout do obýváku na gauč. To mělo za výsledek, že Myles se na ni šel k ránu dolů podívat, protože nevěřil, že to, co slyší, se opravdu děje. Celej vytlemenej mi pak svěřil, že nad ní stál, mluvil, pískal, cloumal jí ramenama. A ona mu naprosto bezostyšně chrápala do ksichtu.

Odpustila jsem jí ale téměř okamžitě, s její povahou to ani jinak nejde. Začaly jsme denně chodit na kafe a po večerech na koncerty, zjišťovat, že přemýšlíme o stejnejch věcech, trápí nás stejný pochybnosti o tom, jestli vedem svůj život správným směrem, máme podobný trable s chlapama. A taky sakra podobnej smysl pro humor. Taky mě neustále rozsekávala svejma českejma hláškama. Její oblíbený slovo je „hajzl“, páč jí přijde hrozně vtipný, že někomu nadáváme tím, že je záchod. No jako v angličtině si nadávaj, že jsou prdel či řitní otvor, tak co. Mám video, kde vypočítává český sprostý slova, co zná, ale je to takovej kalibr, že si myslim, že to sem fakt nemůžu dát :)) Vysloužila si můj respekt tím, že dokáže naprosto bezchybně říct: „Všechno nejlepší k narozeninám,“ což pro cizince rozhodně není piece of cake. Často mi taky říkala: „Jsi šílená, ale kočka.“ A doteď se musim tlemit, když si vzpomenu, jak jsme tancovaly v jednom klubu na živou kapelu, kolem byla spousta našrot ožralejch náctiletejch Australanek, z nichž jedna vyskočila na stůl, podpatkama Bee cupovala bundu a odmítala slízt, a ona to znechuceně pozorovala a prohlásila: „This is very kurva“.

Po víc než roce na Zélandu Bee absolutně nevěděla, co dál. Utratit zbytky úspor za cestování a pak se vrátit domů a budovat kariéru? Pokusit se najít si práci na plnej úvazek, získat pracovní vízum a zůstat? Řekla bych, že s podobnejma otázkama se potýká asi každej držitel working-holiday víza, když se jeho vymezenej čas začne chýlit ke konci. Ono to není sranda, vrátit se domů znamená začít od nuly, mnohdy s holou prdelí, protože když už tu jste, byla by hloupost neprocestovat, co můžete (a utratit tak všechno, co máte). Zůstat tu pracovat pak znamená buď návrat pouze odložit (a možná si ušetřit tu holou prdel), anebo se posléze rozhodnout zůstat tu dlouhodobě. Což je kapitola sama o sobě, kdo v téhle situaci nebyl, nepochopí, ti, kdo byli, moc dobře ví, o čem mluvím.

Život na Zélandu je jednoduchej a pohodovej. Všichni jsou k vám neuvěřitelně přátelský, lidi tu maj brilantní smysl pro humor a země je to jedním slovem nádherná. Hrozně se vám odsud nechce. Pak si ale představíte, že jednou pojedete domů na návštěvu, vaše máma bude mít najednou šedivý vlasy a vy nebudete vědět, jak se to stalo. Prakticky celou dobu, co jste pryč, se děsíte toho, že vám jednoho dne zazvoní telefon s tím, že se něco děje, a vy se tam nedostanete dřív jak za tejden. Vzpomínky na lidi a místa doma bolí. Někdy strašně moc. (Třeba právě teď, když o tom tady píšu haha.) Nevíte, jestli vrátit se znamená vzdát se. Anebo zůstat znamená vzdát se. Spousta z nás má pak doma nějakej nevyřešenej byznys, o kterým si nejsme jistý, jestli bychom se k němu měli vrátit, anebo naopak zůstat, kde jsme, a pokusit se zapomenout. Zůstat ale znamená začít druhej život, navázat jím na ten první a kočírovat je, aby se mezi sebou moc netloukly (protože ty rány budete schytávat hlavně vy). Je ale nutný se nějak rozhodnout, protože jinak budete střídavě žít oba najednou, budete přesedávat z jedný židle na druhou a kolikrát si nebudete jistý, kde váš život vlastně je. Bee si tohle všechno moc dobře uvědomovala a nebyla schopná pohnout se z místa. Nakonec rozeslala pár životopisů s tím, že uvidí, jestli se jí podaří sehnat práci, a když jo, zůstane tu s náma. Bylo ale evidentní, že do toho moc úsilí nevložila, protože nebyla vůbec rozhodnutá, co chce. Když něco doopravdy chcete, je to jednoduchý. Je ale dost těžký dostat něco, co vlastně asi nechcete.

Nakonec se rozhodla za poslední stovky dolarů, co jí zbyly, procestovat Severní ostrov a vrátit se domů. O svým rozhodnutí pak několikrát pochybovala, a jak se blížil čas jejího odletu, přibývalo incidentů, kdy mě kropila slzama, protože věděla, že jí Zéland, a hlavně Queenstown, bude hrozně chybět. Měla už ale letenku, a tak nebylo cesty zpět. A je to dobře. Nejtěžší na tom vybrat si jednu cestu je, že to znamená nejít po těch ostatních. Po všech jít ale nemůžete, a nevybrat si znamená zůstat stát na místě. Dobrá zpráva je, že neexistují špatná rozhodnutí, protože každá z těch cest někam vede. Nemůžete předem vědět kam, a tak to prostě musíte zkusit a doufat ve šťastnej konec. Kterej taky není jenom jeden a může čekat na konci všech těch cest :)

Poslední, co mi Bee řekla, bylo: „I hate you“. Protože nechtěla na letišti brečet. Protože si nikdy nemyslela, že se tolik sblížíme, protože jsem její první non-asian real friend.

Miss u dearly, Bee, and always will :)

 

Zaujalo: S Asiaty prostě nikdy nevíte

Jeden Janicin kámoš byl hodně spešl. Seděli jsme na pivu, vedli běžnou konverzaci, všechno v pohodě. Jenom mě vážně zaráželo, že týpek vypadal, že je mu tak mezi osmi a deseti. Snažila jsem se vsugerovat si, že je mu aspoň dvanáct, ale to nešlo prostě… když jsem pak na věk nenápadně zabrousila, vyrazil mi dech tím, že je mu 28. Venku řikám Janice: „Hej to mě poser, že je mu 28!! A ona: Jak jako „jemu“…?? Vždyť je to holka“ What?!! To je na mě fakt moc. A ještě: „Neřikej, že sis toho nevšimla, dyť je to uplně jasný!“ A že prej na Taiwanu je takovýchhle lidí hrozně moc. No mrtě štěstí, že když k někomu mluvíte v angličtině, nijak nerozlišujete, jestli mluvíte k holce, nebo klukovi.. v češtině by to byl fakt trapas. Nicméně fakt nesouhlasim s tim, že je to evidentní, a tak zkoušim ostatní. Nejdřív Mylese. O pár dní později sedíme opět v baru a Janice někam zrovna odešla s Taiwancem (Taiwankou). Já k Mylesovi: „Hej… s kým to odešla Janice?“ Myles: „No s tím týpkem z Číny…“ Po tváři se mi rozuleje triumfující úsměv. Myles: „What? On není z Číny?“ Chytnu výtĺem… „z Číny jo, ale není to on haha.“ Nejvíc byla ovšem Lisa. Já: „So what do you think about Janice´s friend?“ Ona: „Ohhh he´s not my type anyway. :D

Co doma, část 2.: Necudná pokojská, psycho školení a psycho kočka

Myles s Lisou se ukázali bejt naprosto super lidma. Dost jsem se sblížila hlavně s Mylesem, ze kterýho se stal můj drinking partner (což teda často dopadá dost špatně, páč pít s Irama je fakt o hubu) a taky spoluvýletník.

Lisa na výletování moc není, když má den volna, dává přednost spaní či masáži, kosmetice, kadeřnici a podobně… a tak je vděčná, že s ním všechny ty aktivity podnikám já, a nemusí to dělat ona:)

Nakonec tu dostala job v salónu, buď pracuje jako masérka, nebo vysedává na recepci. A po nocích k tomu chodí po barech oblečená jako pokojská (ale taková ta z filmů pro dospělý) a nabízí lidem pětiminutovou masáž krku. Oni jí za to pak můžou zaplatit, kolik sami uznaj za vhodný. Často je to fakt dost. Kdyby si ty peníze mohla nechat, byla by mrtě v balíku, ale bary s ní obchází i její šéfová, necudná pokojská 2, která peníze pak shrábne a Lisu platí hodinově. Myles prodává sladkosti v lolly shopu, kterej vedou Němci, takže pracovní morálka není zdaleka tak punková jako je tu zvykem. Což se mu samozřejmě nelíbí.

Zima byla taky ve znamení našeho warehousování. Jobu, kterej jsme s Janice začaly upřímně nenávidět. Základní problém byl už v tom, že chodit tam pět nocí tejdně navíc k naší normální práci bylo jednoduše moc. Byly tejdny, kdy jsem pracovala víc jak 70 hodin a to nechceš. Joo, workoholik ze mě nebude:) Dalším problémem byli naši kolegové. Jako chápu, že když makáte pět dní v tejdnu v noci a naprosto nezajímavej, monotónní job, nebudete zrovna happy a nadšený pro konverzaci. Ale ty lidi nemluvili. V pauze jen jedli (sladkosti a brambůrky) a četli dementní časopisy. Jako dokážu si představit, že ještě pár tejdnů, a byla bych na tom úplně stejně...

No a pak tu bylo školení na téma „Bolest“. Jako vážně. Všichni zaměstnanci jsme se nasáčkovali do místnosti s hordou pizzy a coly, a začala show. První otázka přednášejícího zněla: „How much pain do you want your customers to feel?“ Moje nutkání vyprsknout smíchy přebil údiv nad tím, jak debilní ten dotaz je (i když teda třeba u zákazníků, co rozdělávaj krabice od spotřebičů a pak je tam nechávaj ležet rozkramažený, bych si nebyla uplně jistá odpovědí…). Řešila se bolest zákazníků, šéfů a naše. Šéfové nás požádali, abychom každej na papírek napsali, co nás bolí, a pak to nalepili na nástěnku a bavili se o tom. Mě teda dost bolelo celý to školení a nejradši bych popravdě napsala, že je mi tu všechno uplně šumák, páč tu rozhodně neplánuju zůstat dýl jak tak další dva tejdny. Což se nakonec taky stalo, napsala jsem jim, že se mi práce pro ně nedaří skloubit s dalšíma dvěma prácema, co mám, a odporoučela se. Spíš se mi to teda nedařilo skloubit s mým mentálním zdravím, ale tak přílišná upřímnost občas škodí.

Jo a pamatujete si na Toma, kočku, co k ním přivandrovala s prvním sněhem? Tak Tom s náma střídavě pobyl celou zimu a je to vážně psycho kočka. Miluje náš gauc, náš krb, naši vodu a mlíko, kočičí žrádlo, co mu dáváme… ale nemá ne nás. Když na něj někdo chce šáhnout, tak se ožene. Škrábe, prská, vříská. Janice říká, že je jako špatnej boyfriend. Přijde domů, jen když má hlad anebo mu je zima.

Pro ni je to vůbec hotovej přírodní úkaz, protože zná jen toulavý kočky a jenom z dálky… s rozmazlenou, rozeřvanou kočkou, jako je Tom, se jakživa nesetkala. Zezačátku ho pořád naháněla po pokoji, aby si ho vyfotila, a nechápala, že nereaguje na žádný stůj nebo sedni. Když vrněl (ve chvílích, kdy se válel na gauči a nikdo se ho nepokoušel dotknout), divila se, co to dělá za divnej zvuk, a přišlo jí to hrozně vtipný. A jak může v jednu odpoledne spát?! Vysvětlila jsem jí, že to je to, co kočky dělaj, a ona z toho byla vedle.

Koupila mu dokonce hračky: růžovou myš a medvídka na tkaničce. Jenže Tom nechce medvídka na tkaničce. Tom chce žrádlo. A někdy prostě jen chodí kolem a mňouká, a my nevíme, co chce. Jde ke dveřím, tak mu otevřem, ale on jen nakoukne ven a jde zase dovnitř. Pravděpodobně se jenom chce ujistit, jestli je tam pořád taková kosa.

Neustále jsme diskutovali nad tím, jestli je to chudák toulavá kočka (páč je kost a kůže), která když není u nás, někde mrzne a nemá co do huby, anebo má super život, kdy chodí od domu k domu a nechává se opečovávat. No nakonec se to vyřešilo tak, že jednoho dne Tom přišel s obojkem na krku. Takže evidentně někomu patří. Hajzl jeden.

Tak to byl takovej mini report z naší domácnosti. Respektive mojí ex-domácnosti, protože už tam nebydlim. O tom ale až jindy :)

PS: Moje sestra je ještě pořád Lord Hoven. Teď fušuje do cateringu:

Tenhle bufet bude asi hodně velká mňamka :D

Co doma, část 1.: Zmrzlost až na kost a spolubydlící from hell

Co se týče dění v naší mezinárodní domácnosti během zimy, hlavním bodem bylo, že nám byla fakt zima. Náš dům je konstrukcí taková letní chatka. Stěny jsou snad z kartonu, je to vtipný, že když u normálního domu sedřete zeď, drolí se omítka, tady to vypadá, jako když roztrhnete papír. Co víc – náš krb je joke. Ať to v něm rozfajrujete, jak chcete, teplo je pouze v obýváku, a to jen relativní. Pokud se chcete vážně ohřát, musíte do toho krbu vyloženě vlízt – otevřít dvířka a strčit tam ruce, případně cokoli potřebujete – anebo na něm sedět, jako to dělá Myles, co s oblibou říká, že si „opejká prdel“.

Poté, co jsme s Janice zjistily, že když spolu v pokoji mluvíme, je náš dech vidět (a to u toho nekouříme), rozhodly jsme se pořídit si přenosnej radiátor. Což byl vážně big day. Vždycky jsem si myslela, že spát s hlavou pod peřinou nejde, přišlo mi, že bych se udusila. Ale tady už byla nemožnost dejchat snesitelnější než ta kosa, co hlavu čeká venku. Jednou jsem taky zkusila strčit ruku na chvíli do ledničky a pak otevřít dveře od našeho pokoje a strčit ji tam. Hádejte, kde byla větší zima. Kromě nás z radiátoru těžily i poslední zbytky hrdosti mýho notebooku, protože od tý doby už nebylo jistý, co to tu tak hučí.

Z relativního tepla jsme se ale radovaly pouze do prvního účtu za elektřinu. Not good. Někde v tomhle okamžiku se taky začal definitivně srát náš vztah s Devonem. Jak už jsem psala dříve, nesedli jsme si. A nesednul si ani s Lisou a Mylesem (se kterejma jsme si nakonec my s Janice sedly naprosto perfektně, o čemž se zmíním za okamžik). Prostě kdykoli přišel domů, s jeho nohou ve dveřích se absolutně změnila atmosféra. Z naprostý pohody do hustohustýho trapnýho mlčení. Pořád jsme nechápali, čím to je, protože on v podstatě nic špatnýho nedělal. Jen prostě hrozně divně chodí, mluví a předtím, než se pokusí zapříst rozhovor, vždycky protáhle zívne. Čehož si první všimnul Myles (kterej ho mimo jiné perfektně imituje), a jakmile nás na to upozornil, tak jsme se na to samozřejmě zaměřily a máme z toho největší prdel. Taky se mi asi kvůli němu přestaly líbit bradky. Ta jeho huňatá křovácká je až děsivá. Když mluví, tak nás vlastně pořád jenom poučuje (což mi zezačátku přišlo celkem užitečný, ale čeho je moc, toho je příliš), jakože třeba prohodíte, že si jdete udělat kafe, a dostane se vám půlhodinovej přednášky o tom, jak na to.

Další jeho velký mínus je, že pravděpodobně neustále lže. Asi ne že by tím chtěl někomu škodit, ale snaží se před lidma dělat lepším, než ve skutečnosti je. Plně se to ukázalo s Mylesem, kterej je hrozně cool, a tak na něj Devon chtěl udělat dojem. Čímž ho naprosto vyšokoval.

Myles o něm začal mít pochybnosti už první den, kdy spolu vyrazili na pivo. Devon mu předtím o sobě různě vyprávěl, o tom, co rád dělá, v čem je dobrej, o jeho bejvalej přítelkyni a podobně. Když pak šli na to pivo, připojil se k nim jakejsi kamarád, kterej pak v rozhovoru s Mylesem prakticky popřel všechno, co mu Devon navykládal. Myles na to jen koukal a říkal si tvl, tady něco nehraje. Utvrdilo ho v tom pak Devonovo vyprávění o bejvalejch spolubydlících. Vykládal, že jelikož stěny u obou dvou pokojů nahoře jsou (doslova) z papíru, vzájemně slyšeli všechno, co se ve vedlejším místnosti děje. Takže když on a jeho tehdejší přítelkyně (ať už je imaginární, či ne) slyšeli, jak druhej pár vedle souloží, snažili se je trumfnout – bejt hlasitější než oni. (Jelikož tohle byl asi druhej rozhovor, kterej Myles s Devonem měl, rozhodně to nebylo něco, co by takhle z fleku toužil vědět). A někdy prej, aby je naštvali, šli si to rozdávat proti jejich dveřím. (Tady to už Myles nedával vůbec a měl prej sto chutí oklopit do sebe whiskey, co máme v kredenci.) Jako tohle je prostě bullshit. Nicméně kdykoli teď Devona vidim kráčet kamksi tou jeho klátivou chůzí, nemůžu si pomoct představovat si ho na těch dveřích…

Jednou s ním taky Myles šel na lyže. Potkaly tam dalšího kamaráda, kterej opět mluvil o stejnejch věcech jako Devon – s tím rozdílem, že se udály uplně jinak. Vždycky, když se Myles nadechnul, aby namítnul, že Devon přece říkal něco jinýho, ten mu rychle skočil do řeči, aby se nestihnul ozvat. Kdykoli s ním pak chtěl jít opět lyžovat, na něco se vymluvil, aby ho s sebou nemusel vzít. No nakonec jsme se shodli, že je jakýmsi způsobem asociální, musel mít hrozně divný dětství a neví, jak se bavit s ostatníma.

Nicméně zpátky k tomu účtu za elektřinu. Devon takhle jednou proplul bytem s tím, že přišel obrovskej účet za elektriku. A že kvůli tomu budeme muset udělat schůzi. Tak říkali jsme ok, schůze bude dobrá, stejně je tu víc věcí, který je potřeba probrat. Nicméně dva dny se nic nedělo a pak, když jsem přišla v půl druhý ráno z Warehousu, našla jsem na lednici tohle:

No jako jestli týpek považuje vzkaz na lednici za schůzi, tak to mě fakt vomej. Jak u blbejch. Nicméně schůzi jsme si udělali my čtyři, a to ohledně toho, jestli mu uhradíme ten doplatek 50 babek, o kterej nás ve vzkazu žádá, nebo co jako budeme dělat. Dohoda zněla, že elektřina je zahrnutá v nájmu a nic navíc platit nebudeme, takže to není fér. Nikdo z nás se ale nepouští rád do konfliktů, a tak se kolem toho pár dní chodilo bez komentáře. Pak jsem se já jednu noc náramně opila, ráno jsem ještě zdaleka nebyla střízlivá, a tak jsem měla koule na to se do toho rozhovoru pustit. Devon se oháněl tím, že za účet může za á náš radiátor (Lisa s Mylesem si jeden pořídili taky, plus elektrickou dečku), za bé dlouhý sprchy, za cé naše vaření (a že on vaří jen jednou tejdně – o jeho stylu kuchtění viz hned v následujících pár větách) a za dé to, že když si v konvici děláme vodu na čaj či kafe, dáváme jí tam zbytečně moc. Fair enough (i když vařit asi těžko přestanem), ale hájim se, že ten radiátor jsme si v podstatě pořídily jedině proto, že nám bylo řečeno, že elektřinu navíc platit nebudeme. On na to, že proto po nás taky nechce celej díl, ale jen těch 50 dolarů. Z mojí strany ticho. On: „Takže souhlasíte s tím, že mi každej dáte těch 50 babek?“ No tak jako ne asi, co nám zbejvá.

Od tej doby jsme s Janice náš radiátor už ani jednou nezapnuly. Gumová láhev na horkou vodu, kterou mi nechala Bee předtím, než odjela, se stala mým nejlepším přítelem, kterýho jsem každou noc tiskla, a řekla bych, že mi bez prdele zachránil život. Poté, co mi Chloe ještě půjčila svůj spacák, už to i docela šlo. Takže od tý doby jsem spala v legínách, teplákách, tlustejch ponožkách, triku s dlouhým rukávem, mikině (s kapucou přes hlavu), přes sebe deku, na ní peřinu a na peřině spacák (plus ta láhev). Jo a taky jsem si pořídila permici do bazénu a sprchovala se vždycky tam, abych se vyhnula podezření z vodních orgií. Pravdou je, že elektrárenský společnosti tu vždycky na zimu nastřelí ceny, protože vědí, že lidi budou mrznout. Po zimě ceny zase vrátej do normálu. Not cool.

Co se týče Devona, následovalo pak ještě pár eskapád s ledničkou. Nejdřív tam dělal neplechu jeho dva měsíce starej citrón (kterej vypadal jako cokoli jinýho, jen ne citrón) a pak pět (!) přenosek s plesnivějícím jídlem (jehož stáří si netroufám odhadovat), který mu Lisa vyskládala na kuchyňskou linku a on je tam nechal na odiv ještě dva tejdny, než se jich zbavil. (Pokusit se je umejt by znamenalo je otevřít, což by se odvážil jedině sebevrah.)

Všichni jsme bojovali s tím, že nás na jednu stranu fakt vysírá, ale na druhou nám ho je líto, protože asi za to, jakej je, nemůže (a taky evidentně nemá žádný kamarády). Já si nemůžu pomoct, ale když se mi někdo nezdá, tak s ním prostě nemluvim. Nestojí mi to za to přemáhání. A tak pouze odpovídám, když se mě na něco ptá. Myles je na to moc útlocitnej, a tak se s ním čas od časů pokouší zapříst konverzaci… aby si pak za to nadával, jakej je debil, že se do toho pouštěl, páč Devon to vždycky hrozně zazdí už první větou. No radost :)

Pokud v letadle najdete nějaký drogy… nebuďte blbí a nechte si je!

Asi po tejdnu v práci nás Brad poslal spolu s chlapama na Školení o nebezpečném nákladu – různejch radioakticních a toxickejch látkách, výbušninách, hořlavinách, apod., se kterejma my do styku sice pravděpodobě nepřijdeme, ale tak abysme věděly, jak to chodí. Pan školitel byl naprostej borec, co výklad prokládal vyprávěním o kuriózních případech, někdy i s fotodokumentací, a bylo to k popukání.

Takže nebezpečný náklad do zavazadlovýho prostoru letadla může, ale musí bejt zabalenej dle speciálních pravidel a označenej příslušnou nálepkou (podle toho, zda se jedná o hořlavinu, výbušninu, apod.) To, jak to vypadat nemá, nám pan školitel názorně demonstroval fotografií vaku na golfové hole, ve kterém byla narvaná motorová pila (s plnou nádrží benzinu). Na to, že vak skrývá překvapení, by se dalo přijít i podle váhy, ale v tomhle případě to bylo dost jednoduchý, páč benzin z nádrže vytejkal a smrděl na sto honů...

V praxi to teda probíhá tak, že chlapi zkontrolujou všechny balíky a označení a pak je potřeba nebezpečnej náklad naložit do zavazadlovýho prostoru letadla spolu s normálním nákladem –jako jsou třeba i zvířata. (Často vídám psy v přepravkách, co se na cestu doslova klepou...) Tady existuje celkem složitej systém pravidel toho, co lze strčit vedle čeho, případně na co. (Třebo jídla vedle psa dát můžete, žíravinu ne...)

Kromě nebezpečnýho nákladu jsme taky řešili, co lidi letící s Air NZ můžou, nebo naopak nesměj mít v příručních zavazadlech. Co se týče nožů, tak platí pravidlo, že čepel nesmí být delší než 5 cm... sám školitel prohlásil, že je to na hlavu, ale upřímně: dokud se něco nestane, nikdo ty pravidla měnit nebude. Na palubu letadla si třeba taky nemůžete vzít bumerang (jak byste si tam s ním jako chtěli házet??), ale můžete si vzít tenisovou raketu... Na fotkách bizarních předmětů, co se u lidí skutečně našly, je možno spatřit například nůž velikosti mačety nebo obří sekáček na maso... no bez sekáčku by to nebyla ta pravá dovolená, to je jasný:D

Pokud my v kapse u sedadla, na něm nebo pod ním něco nebezpečnýho objevíme, musíme to samozřejmě hned hlásit. To se týká i různejch omamnejch látek. Nicméně jak zahlásila Paula: "If you find any drugs… keep it!!

Náš Dream Team: Já, Janice, Chloe, Miyuki, Mónica, Paula a Pete.

Francouzsku Chloe Brad najal spolu se mnou a Janice na zimni sezónu. Docestovala sem v campervanu s přítelem Thomasem. Oběma je jednatřicet, Chloe Ve Francii pracovala jako architektka a Thomas instaloval na svatby čokoládový fontány. Maj ten nejfrancouzštější (rozuměj nejroztomilejší) přízvuk a ani jeden z nich neumí moc anglicky, a tak často nerozuměj, co se po nich chce. Což je stejně jedno, kupa lidí nerozumí taky, protože kolem je strašněj randál. Chloe je z nás ta způsobná, kdykoli my s Janice vysedáváme na lavičce a ani to s náma nehne, ona svědomitě doplňuje papírový kelímky v kuchyňce anebo úhledně skládá odpadkový pytle.

Miyuki je původem Japonka, ale na NZ žije už dvacet let. Je rozvedená a má tři rozkošný dcerky. Nejstarší je čtrnáct a zrovna po ní sockuje novej iPhone. Tatínek Japonec se po rozvodu vrátil do Tokia a od tej doby ho nikdo neviděl. Miyuki má vražednej smysl pro humor a vždy úsměv na tváři. Když nám šéfuje, všechno jde jako po másle, páč nikdy nepanikaří a vždycky s chladnou hlavou udílí pokyny.

Mónica je z Brazílie, ale taky už tu žije řadu let. V Brazílii byla předtím zdravotní sestra. Její manžel, rovněž Brazilec, pracuje jako školník, mají spolu tři děti – první dceru měli, když jim bylo šestnáct... ta už je z domu, další dcera právě dokončila střední, a pak je tu pětiletej synátor – maminčin miláček. Mónica se permanentně snaží zhubnout, ačkoli je jako tyčka. Každej den má k obědu asi tak dva listy salátu a kousek pita chleba. Taky neustále mění účesy, nedávno si polodlouhý vlasy prostě strojkem sjela téměř dohola. Jako docela jsme čuměly, ale tak sluší jí to, teď je z toho takovej mechovej ježeček a já jí na to hrozně ráda sahám. Obličej se taky snaží neustále vylepšovat, nechává si dělat umělý řasy a teď nově laserem odstraňovat pihy, co má na tváři od sluníčka... který mně třeba přijdou roztomilý. Mónica je věčně vyděšená z toho, že něco udělá špatně, pokud na ni někdo zvýší hlas, rozbrečí se. A pokud šéfuje ona a věci se začnou srát, to je konec. Sekne se a neví, co dělat, často se ji snažim uklidňovat, že o nic nejde (taky že nejde), a ona mě omluvně prosí, jestli to nemůžu převzít za ni (což není nic složitýho), a pak se mi za to po zbytek dne omlouvá.

Argentinka Paula je trochu zapeklitej případ. Když s ní začnete mluvit, je vždycky milá a směje se, ale sama nikdy nezačne a pořád se mračí, vypadá to, jako že jí to tady už nebaví. Žije s přítelem Argentincem, kterej pracuje jako fotograf seskoků s padákem – cool job. Říkala, že když jí bylo jako mně, představovala si, že v pětatřiceti bude mít manžela, děti a barák. Teď, když jí pětatřicet skutečně je, nic z toho nemá, ale je naprosto šťasná. Před tejdnem si obarvila vlasy na fialovo. Prej potřebovala změnu.

Pete je Kiwi a v první řadě je mu šedesát devět.  Začal s náma pracovat o něco pozdějc, protože byl na dovolenej v Evropě, a tak jsme ho nejdřív znaly jenom z doslechu. Když jsem se dozvěděla, že má přijít týpek, kterýmu je šedesát devět, spadla mi čelist. What?! Devětašedesátiletej pán s náma bude vybíhat schody a lízt pod sedačkama?! No to potěš. Nicméně Pete to dává. Taky má v merku všechny letušky a i nás neustále objímá a pusinkuje. Nutno podotknout, že to není uplně taková ta dědečkovská náklonnost, minimálně se teda tak necejtim. Což je vtipný, páč ani jeden z kolegů na nás nikdy žádný pochybný narážky neměl (a to nás před nima Brad neustále varoval) a pak přijde děda a je hotovo. Mě oslovuje "My lovely Lu" anebo "Georgeous". Tak sice občas kroutim očima, ale říkám si, že je prostě takovej no. Teď, když už je po zimní sezóně, to tu není žádnej šrumec a naše pauza na oběd je většinou víc jak hodinu a půl. Pete nás ale přesto po prvním letadle vždycky nahání, ať si jdem v rychlosti sníst oběd, páč pak už nebude čas. Což nedává vůbec žádnej smysl – jako většina z toho, co říká. Nejdřív jsem se mu to snažila vysvětlit, ale když si nedal říct, přistoupila jsem na to, že mu prostě všechno odkejvu, a pak udělám pravej opak. Čehož on si stejně vůbec nevšimne. Ostatně stejně jako Chloe, která už na něj nemá vůbec nervy, občas ho dokonce okřikuje a jeho pokyny se rozhodla naprosto ignorovat. Pete se taky neustále snaží zabít Janice. Ve svým vozítku je naprostej postrach a vždycky ji mine jenom o kousíček.

V šedým svetru Chloe, pak Pete, Paula, Miyuki, Janice, já a Mónica :)

Zaujalo: Janicin double-shit trik na policajty

Janice má řidičák rozlomenej na dvě půlky. V případě silniční kontroly má vymyšleno, že ho rychle vytáhne z kapsy a zakřičí: "shittttttttt!!!!!"... jako že se to právě stalo. Ok, s tím by možná ještě obstála, ale ten řidičák je ke všemu i prošlej… takže přidala, že v lítosti nad tím, co se jí právě stalo se řidičákem, se půlky pokusí dát k sobě, v tu chvíli zahlídne datum platnosti a znovu (ještě hlasitěji) zakřičí: "shitttttttttt!!!!!!!"... jako že to právě zjistila. No... může jen doufat, že policista nebude případně chtít vidět ještě technickou, páč ta už je prošlá taky. Ať žijou asijský řidiči! :))

O obřích dámských spoďárech mého šéfa a dalších každodennostech

Věc, která nám od začátku byla kladena na srdce nejvíc, bylo chodit do práce včas. A to tak, že pokud máme začínat v 11:45 a šéf nás uvidí ve dveřích 11:45, je to do nebe volající drzost a máme průser. Jako snad chápete, že letadlo na vás nemůže čekat?!

Tohle pravidlo jsme s Janice ctily tak první dva tejdny. Pak nám došlo, že je možný prostě vůbec nechodit dovnitř se zapsat, ale jen se rychle převlíknout a jít rovnou ven k letadlům a zjistit, co se děje. Takže to normálně vypadá tak, že se líně táhneme do práce a občas jedna z nás prohodí: "Ty jo, jdeme pozdě." A druhá na to: "Jo, no." A táhneme se pořád stejně. Někdy (když jdeme dost pozdě) skáčeme pro štěstí na kulatý kanály s přáním, aby nás Brad nenačapal. On totiž jedinej, kdo tu něco řeší, je právě on. Pokud nás nepřistihne big boss Brad, jsme v suchu. Naši dva další šéfové – a jeho podřízení – Glen s Jasonem to maj na háku. Jednou jsme třeba s Janice šly po práci domů zavazadlovou halou a všimly si na zemi dvou báglů. Báglů, který evidentně vypadly z pásu, a tím pádem neletěly tam, kam měly, bágly, který budou někomu těžce chybět. Bylo ke konci pracovní doby, kolem nikde nikdo, všichni se pakovali domů. V kanclu ještě seděl Jason, a tak jsme na něj houkly: "Hej, Jasone, tady na zemi jsou dva bágly!" Chvíli se zaseknul, pak otočil, podíval na zem, mávnul rukou a se smíchem prohlásil: "Oh, fuck it... I don't wanna se it..." a zase se otočil :D

Správně by to teda mělo probíhat tak, že poté, co s dostatečným předstihem dorazíme do práce, nahodíme součásti uniformy, který ještě nemáme na sobě, jdeme se zapsat, aby šéf věděl, že jsme tady, a vyzvedneme si denní rozvrh příletů letadel. Ke každýmu času příletu si napíšeme číslo stanoviště, kam bude letadlo přistavený, papír zpřekládáme tak, aby se nám vešel do kapsy, a čekáme na první letadlo.



V realitě to probíhá tak, že doběhneme pár minut pozdě, v rychlosti nahodíme reflexní vestu a sluchátka, a běžíme ven k prvnímu letadlu. Pro rozvrh si pak skočíme někdy v průběhu dne (občas nám ho dokonce někdo přinese) a zapisujeme se většinou, až když odcházíme:)

Když letadlo dorazí na stanoviště a my od kolegů dostaneme palec nahoru na znamení, že všechno je v cajku, přistavíme ke dveřím schody a otevřeme dveře od letadla. Pak postáváme kolem podél prostoru, kterým by cestující měli jít do letištní haly, zmatený vracíme na správnej směr a fotící káráme. Což znemená, že jsme zvěčněný na strašnej spoustě fotek, páč jelikož je kolem hroznej hluk a se sluchátkama neslyšíte nic, lidi není možný okřiknout, a musíte před ně skočit a vysvětlit jim to pantomimicky... Čímž jim skočíte přímo do záběru, většinou právě v okamžiku focení – a uděláte tak jejich snímek hned o několik levelů zajímavější.

Po palci nahoru od letušek na znamení, že všichni cestující vystoupili, pak vybíháme na palubu a nastává hra o čas. Na poklizení vnitrostátního letadla máme 5 minut, na mezinárodní max 20, ale pokud je to víc jak 15, Brad není rád (mírně řečeno). Čas, za kterej to zvládneme, závisí hlavně na tom, kolik nás je (a pak na stupni bordelu). Vzhledem k tomu, že pokud se vám ráno nechce do práce, stačí jen napsat smsku s tím, že vám je blbě, na kterou dostanete odpověď "cool", neuběhne snad jedinej den, kdy by tak někdo neučinil, a většinou nás je málo. (Šéf se neobtěžuje předstírat, že by nám to věřil, a tak když zase přijdete do práce, neptá se, jestli už vám je líp, ale jaký bylo lyžování.)

Stejně tak rozvržení toho, kdo co v letadle dělá, závisí na tom, kolik lidí je k dispozici. Kdokoli z kolegů, kdo zrovna nemá na práci něco jinýho, nám jde pomoct uklízet. Většinou je to takto: Ve vnitrostátním letadle dva lidi (jeden v přední části letadla, druhej v zadní) vyměněj velkej odpadkovej koš a zkontrojou, jestli je dost toaletních potřeb na záchodě. Další čtyři (dva zepředu, dva zezadu) procházej v maximální rychlosti řady sedadel, shazujou z nich drobky a vybíraj z kapes bordel (plus případně všechno, co tam nepatří), u prvních deseti řad je pak potřeba překřížit bezpečnostní pásy. Ti, co vyměňovali odpaďáky, mezitím už vysávaj podlahu. Za čtyři minuty je většinou po všem a zase spěcháme ven. Po chvíli se pak začíná trousit další várka cestujících, na který je potřeba dohlížet. Když letuška zavře dveře, zase odvezeme schody a je to:)

V mezinárodním letadle se nevyměňuje odpaďák, zato ale musíme vypucovat na záchodech. Takže ten, kdo má peška, vyfasuje kýbl s vodou a hadrama, pytel na odpadky a košík s veškerejma toaletníma potřebama, a musí dát bleskurychle do cajku všechny tři  záchody. Pak většinou luxuje. Ostatní opět procházej sedadla, sbíraj bordel, křížej pásy a sbíraj použitý sluchátka (nepoužitý se pokládaj na překříženej pás). Když jde všechno hladce, jsme hotoví za deset minut. Horší to je (a horší je to skoro pořád), když jsou lety různě zpožděný, anebo naopak dorazí dřív, a přiletí jich tím pádem několik ve stejnej čas. To je pak velkej zmatek a nikdo neví, co dělat dřív. Člověk by řekl, že naši vedoucí, co tu pracujou už řadu let, by tyhle každodenní situace měli mít nacvičený, ale není tomu tak, vládne chaos a panika. My s Janice nicméně nikdy nepanikaříme, prostě děláme, co se nám řekne, a máme z toho prdel :)

Pak jsou ještě spešl vnitrostátní letadla, který neuklízíme (naše oblíbený), ale jen zásobujeme. Takže tam vždycky naběhnou jen dvě z nás vyměnit odpaďák a nádrže s horkou vodou, doplnit kelímky, balenou vodu, sušenky, cukr a mlíko do kafe. Ty sušenky jsem jedla tak první měsíc, teď už je nemůžu ani vidět.
Nad tím, co jsou lidi schopný zapomenout v letadle, zůstává občas rozum stát. Ok, mobil je malej (ty nacházíme pořád), brejle, to je hned, peněženka může asi občas splývat s barvou sedadla nebo nevim... (tak když už ji vytáhnu, snad si dám sakramentskej pozor na to, že ji mám, když odcházim?!), jako ale tablet? Notebook?! Notebook jako kráva?! Jednou na mě kolegyně začala při uklízení mezinárodního letadla zničehonic kříčet: "Lucy, Lucyyy!!!! Come here!!!" Říkala jsem si, co se proboha děje, nicméně když jsem za ní doběhla, celá vytlemená na mě mávala obříma dámskejma spoďárama. Týpci, co byli v letadle s náma, z toho měli druhý Vánoce a odmítali spodky vyhodit. Když jsme pak vystupovali z letadla, venku stál zrovna Glen a šéfoval něco kolem. Jeden z kolegů, co si kalhotky hrdě nesl, se za ním rozběhnul a vykřikoval, jestli jsou jeho (všude kolem plno cestujících). Glen si je pečlivě prohlídnul v celé jejich velikosti, pak je převzal a s díky strčil do kapsy. Onomu kolegovi se od tej doby říká "panties finder".

Pokud najdeme něco jako peněženku, mobil a podobně, samozřejmě to musíme na patřičných místech odevzdat. Věci jako bonbóny, žvejkačky, časopisy apod. si můžeme z vnitrostátního letu nechat, z mezinárodního se musí vyhodit. Čímž se samozřejmě málo kdo řídí, páč co oči nevidí, srdce nebolí... a nelze ztrestat:) Takže máme pořád co číst, žvejkat ... a taky dealuju telefonní nabíječky. A jednou se nám podařil vyloženě zázračnej nález. Při pauze na oběd jsem si udělala čaj a v ruce s ním vycházela ven, sednout si na sluníčko. Jeden kolega pro mě otevřel dveře, a jak jsem mu děkovala a nekoukala před sebe, zvrtla se mi na schodu noha. Dopadla jsem na koleno, který jsem si lehce sedřela, ale hlavně jsem si celej ten čaj vychrstla do obličeje. Štěstí, že jsem měla brejle, a tak se neopařila aspoň pod nima... po zbytek pauzy jsem si chladila obličej ledovým obkladem, protože na popáleniny v práci nic lepšího nemáme. No a pak Janice hned na prvním letadle našla v kapse u sedadla Lucas Papaw Ointment, zde velice oblíbenou mast z papáji na řezný a otevřený rány, štípance, vyrážky... a popáleniny! Z kapsy šla rovnou na tvář :)

Zaujalo: Punk is not dead
K vynášení odpadu slouží pro celý letiště společná odpadová plocha. Celým letištěm mám na mysli všechny obchody, restaurace... a samozřejmě nás. Máme tam vlastní Air New Zealand konťáky, pro všechny ostatní slouží velký kontejner. Do něj my od nedávna odpad házet nemůžeme, protože by na nikoho jinýho nevyzbylo místo. Zeptaly jsme se Brada, co máme jako dělat, když se do těch našich konťáků už nic nevejde. Odpověděl, že to máme prostě vysypat do toho, kam nesmíme, ale bez pytle, aby se nepoznalo, že je to náš bordel … yep, tak tohle je Air New Zealand :D

4. 9. 2014 Přiznání budižkničemu blogerky aneb Kdyby něco, žiju

Oká, takže nezbývá než přiznat, že s formátem deníku jsem ztroskotala rychlejc jak Titanic. Díky moc všem, kdo mi psali emaily a strachovali se o moje zdraví nebo jim chyběly moje články:) Pravdou je, že jsem se plně zabydlela a večerní psaní vystřídal jinej program. Říkala jsem si pohoda, prostě dám chvíli pauzu a pak to zpětně doženu, ale postupem času se mi poznámky začaly nekontrolovetelně kupit, a čím víc jich bylo, tím nemyslitelnější se zdálo, že je ještě někdy zvládnu smysluplně uspořádat. A tak prostě píšu dneska (zrovna mám chřipku, ležim v posteli a fňukám po mámě) a pokusim se postupně zrekapitulovat, co se s mým životem událo během posledních třech měsíců. Za tu dobu se mi mimo jiné podařilo pracovat celou dobu bez jedinýho dne volna (ok, jednou jedinkrát jsem se omluvila, že je mi blbě, a jela s Janice na road trip:)), začít upřímně nenávidět Warehouse, naučit se plynně španělsky, vyskočit z letadla z výšky 4,5 km a padat minutu volným pádem, opařit si v práci celej obličej horkým čajem (což bych v životě nevěřila, že je možný), brečet u písně od Lucie Bílý (což bych taky nevěřila, že je možný), oslavit Vánoce v srpnu, naprosto si zamilovat Queenstown a taky přidat pár řádků do kapitoly "Moje milostné držkopády s cizinci". No ale popořadě :)

Oká, takže nezbývá než přiznat, že s formátem deníku jsem ztroskotala rychlejc jak Titanic. Díky moc všem, kdo mi psali emaily a strachovali se o moje zdraví nebo jim chyběly moje články:) Pravdou je, že jsem se plně zabydlela a večerní psaní vystřídal jinej program. Říkala jsem si pohoda, prostě dám chvíli pauzu a pak to zpětně doženu, ale postupem času se mi poznámky začaly nekontrolovetelně kupit, a čím víc jich bylo, tím nemyslitelnější se zdálo, že je ještě někdy zvládnu smysluplně uspořádat. A tak prostě píšu dneska (zrovna mám chřipku, ležim v posteli a fňukám po mámě) a pokusim se postupně zrekapitulovat, co se s mým životem událo během posledních třech měsíců. Za tu dobu se mi mimo jiné podařilo pracovat celou dobu bez jedinýho dne volna (ok, jednou jedinkrát jsem se omluvila, že je mi blbě, a jela s Janice na road trip:)), začít upřímně nenávidět Warehouse, naučit se plynně španělsky, vyskočit z letadla z výšky 4,5 km a padat minutu volným pádem, opařit si v práci celej obličej horkým čajem (což bych v životě nevěřila, že je možný), brečet u písně od Lucie Bílý (což bych taky nevěřila, že je možný), oslavit Vánoce v srpnu, naprosto si zamilovat Queenstown a taky přidat pár řádků do kapitoly "Moje milostné držkopády s cizinci". No ale popořadě :)

Queenstownské letiště se oficiálně řadí mezi 10 nejkrásnějších letišť na světě a nelze než uznat, že tam náleží právem. Ten pohled, když přistáváte, fakt bere dech.






 

Vůbec se nedivim, že první věc, kterou většina turistů udělá, je, že vytasej foťák a chtěj si tu nádheru zvěčnit. To se ale bohužel nesmí, a jsme to i já s Janice, kdo na ně divoce gestikujou, že NO PICTURES!! a sklízej zklamaný pohledy.
Když jsem někde cestovala letadlem a po přistání pozorovala lidi v reflexních vestách pobíhající kolem, říkala jsem si, že je to pěkně nebezpečnej job. Nikdy by mě nenapadlo, že to jednou budu já. Taky bych nevěřila, že budu jednou mít práci, do kterej se každej den upřímně těšim a každou chvíli tam chytám záchvat smíchu, protože s mejma kolegama i šéfama je neuvěřitelná prdel, nemluvě o tom, že každou neděli pořádáme piknik. Po prvním dnu jsem ale vážně pochybovala, jestli je to úplně pro mě.
Exkurze po pracovišti s vysvětlením bezpečnostních opatření mě ještě nevyděsila. Týpek, co se nám věnoval, byl v pohodě... na Janicin dotaz, jestli můžeme nosit vlastní čepici, až bude kosa, odvětil, že pokud na ní nebude nápis "fuck off", tak je mu to uplně jedno... Uniforma taky cajk  – modrý pracovní kalhoty, reflexní kalhoty do deště, tričko s krátkým rukávem, fleesová mikina, reflexní vesta, reflexní mega obří bunda, pracovní sluchátka (se kterejma neslyšíte vážně nic a kolikrát uvažuju, že si je budu brát na noc domů v případě, že Janice bude mít jedno ze svejch horších chrápacích vystoupení). Joo, vypadáme hodně cool…



Následující pokec s kolegyněma mě nicméně zanechal s myšlenkama na úprk. (Mami, ber na vědomí, že si dávám fakt bacha a že úrazy se tu dějou výjimečně... no anebo tuhle část vůbec nečti:D) Všechno začalo nevinnou konverzací o tom, jak mámě skvělý pracovní boty. Že prej když ti někdo přejede nohu, tak to ani necejtíš. What?! Jo, to se prej stává často, týpci pořád jezděj kolem se zavazadlama a v různejch mašinách, přejet si nohu schodama, co se přikládaj k letadlu, taky neni vůbec těžký, je to tam ani nemrkneš. Oukej... Argentinka Paula vypráví, jak jí jednou její přítel přejel nohu naschvál. Ujišťuju se, jestli říkala, že to bylo naschvál, anebo že to nebylo naschvál… Bylo. Já jsem si zatím nohu částečně přejela dvakrát, a to schodama... jednou jsem si na ni najela zezadu a sedřela kůži, což celkem bolelo (a bylo to po noci, kdy jsem vůbec nespala, a byla tím pádem dost mimo), podruhý jsem si najela na prsty a nemůžu zrovna potvrdit, že bych to necejtila... byla jsem dost překvapená, že ten malíček neni rozdrcenej. Další nevinně začínající rozhovor se točil kolem toho, jak dlouho už tu ostatní  pracujou, kolik nás tu je a podobně. Paula jen tak mimo řeč prohodí, že původně začínaly tři, ale Angličanka skončila po tejdnu. Po chvilce ticha přidává, že měla úraz a už nemohla dál pracovat. Otázku, která se tak jasně nabízí, nikdo nepokládá, a tak se odvážim já... co se stalo? Paula se dá do vyprávění... Lidi, co na to maj papíry (rozhodně ne já, haha), se po letištní ploše pohybujou pomocí takovýho minivozítka (povšimněte si Janice tvrdě makající :)):



 Pro úklid mezinárodní letadla je potřeba za vozítko zapřáhnout speciální vozejk s vercajkem. Takže tahle Angličanka to šla udělat. A zrovna když zacvakávala obě části do sebe, do vozítka nasedl týpek, co myslel, že už to má hotový... a ke všemu omylem zařadil zpátečku... čímž jí rozdrtil prsty na kaši. Když to slyšim, uplně se oklepu a chytnu bezděčně za prsty. Fuj.
Po tejdnu, kdy už jsem přestala mít noční můry o křupajících kloubech, mě pro změnu vyšokoval jeden ze šéfů –věčně pantem meloucí Kanaďan Glen. Rozhodl se, že bychom my nováčci měli začít otevírat dveře od letadla a vypouštět ven cestující, takže nás o tom proškolí. Takže: Po tom, co přijedeme se schodama k letadlu, po nich jedna z nás vyjde nahoru, zkontroluje, jestli se nesmekaj a jestli mezi nima a dveřma není moc velká mezera, aby tam někdo nepropadnul. Pokud v cajku, prolustruje dveře, jestli nejsou nějak poničený. Pokud ok, nastává nejzásadnější okamžik, a to nahlídnout okýnkem na dvě kontrolní světla. Pokud jedno z nich svítí, znamená to, že kabina je přetlakovaná a dveře nesmím otevřít. Glen vysvětluje, že pokud si nevšimneme, že kontrolka svítí, a dveře přesto otevřeme, vystřelí evakuační skluzavka. Což ten, kdo dveře otevřel, nemůže přežít. A jo, už se to stalo (ne tady). Čumim na něj s doširoka otevřenýma očima a nafest staženou prdelí. Janice se mi po chvíli začne i smát, jak vyděšeně vypadám. Obecně se snažim ctít heslo svojí mámy „Když nejde o život, jde o hovno“ a zachovávat klid, ale tady mi přijde, že už o život jde. Glen mě uklidňuje, že za tu dobu, co tu pracuje (9 let) ještě ani jedno z těch světel svítit neviděl. Zhluboka se nadechuju a řikám, ať teda pokračuje. Takže potom se musí zabouchat levou rukou na dveře a na okýnko přitisknu palec. Čekat na odezvu zevnitř, což je zpětný zabouchání (který ale nemusíme slyšet) a přitisknutí palce letušky na náš palec (který každopádně uvidíme) na znamení, že uvnitř je všechno v pohodě. Pak už je jen potřeba asi 5 sekund počkat (abych letušce nepřiskřípla zevnitř ruku), zvednout páku, vysunout dveře, dát páku dolů a zaklapnout. Pozdravit letušku :)

Zpočátku jsem u toho byla lehce nervózní, ale teď už klídek. Nepříjemný to bylo jen dvakrát, a to když asi minutu nepřicházel palec nazpět od letušky, a pak, když první pani, co vystoupila z letadla, poblila celý schody.
Více o naší každodenní pracovní náplni a kolezích v příštím článku :)

Zaujalo: Parkovat se dá všelijak. Styl mojí irské spolubydlící:

29. 5. 2014 Den blbec

Ráno nám u dveří trůní sněhová nadílka. Janice z toho má druhý Vánoce, vybíhá ven v pyžamu a žabkách, a pokřikuje na mě, ať se jdu honem podívat. Já skypuju a nehnu ani brvou. Nicméně s jejím povykováním z hovoru stejně moc nemám, takže se nakonec zvednu, abych jí udělala radost (dovolila jsem si teda vzít bundu a boty). Ou jé, první sníh je vždycky krásnej. Krom toho koukám, že s ním přišla i kočka.

Překvapeně si ji přeměřujeme. Ona se toho evidentně nebojí a v mžiku je vevnitř. Chodí po baráku a podrážděně mňouká, jako by si stěžovala, že to tu není podle jejího gusta. Zanedlouho nás ale bere na milost a kempuje to na křesle. Nevypadá, že by se měla k odchodu.

Janice jí dává mlíko a jméno Tom. Odpoledne sice odchází, ale druhej den ráno je zpátky.

Venku se začínaj stahovat mračna, rozpoutává se solidní liják a fučí, že nám to snad odfoukne barák. Čemuž bych se mimochodem vůbec nedivila, je to takovej domeček z papíru, můj táta by se chytal za hlavu, kdo tohle sestavil. Na zimu ideál: izolace veškerá žádná.

Jedem na letiště za Bradem podepsat smlouvu, já mám pak šichtu ve Vodafonu. Janice nejde zavřít okýnko u řidiče, takže na ni zhusta leje. Snaží se ho vší silou vyprostit, jenže je to držák. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi to hrozně vtipný, faktem je, že tohle auto už má za sebou lepší časy. Do toho volá Dino, jestli jsem už na cestě do práce, a jestli bych se mu nemohla stavit pro něco k jídlu v Mekáči, páč si zapomněl oběd doma. Takže přibržďujem ještě tam, konečně se nám podaří okýnko vydolovat a zavřít, ale už nechcem riskovat, že se zase šprajcne, a tak slečna za přepážkou nechápe, proč si objednávku nenecháme normálně podat, ale vystupujem pro ni.

Na letišti nejdřív házim po Dinovi hamburgerem a oznamuju, že musim jít podepsat tu smlouvu, ale budu za pět minut zpátky. To by bylo v cajku. Jenže Brad je rád, že nás vidí, a hrozně se vykecává. Usmívám se, přikyvuju a pod stolem nervózně podupávám nohou. Diví se, že mám všechno tak rychle přečtený a nemám žádný dotazy. Aby se neřeklo, tak se teda s jednim vytasim, a to kdy se budeme fotit na tu bezpečnostní kartu, když za tři dny začínáme pracovat. Na to se Brad sám nad sebou upřímně podiví, že to ještě neproběhlo. God… Takže nás bere se vyfotit, což mě přivádí k úvaze nad tím, jestli mi dneska prošel rukou hřeben… o něčem jako řasence ani nemluvě. Navíc jsme zmoklý jak slepice. No… co se dá dělat.

Když po půl hodině sprintuju směrem k Vodafonu, řikám si, že ten hamburger by mohl být polehčující okolnost. A taky že jo, Dino hlásí, že don’t worry. Vůbec působí tak nějak rezignovaně, vypadá to na den blbec. Zmateně mžourá kolem, kromě oběda si zapomněl i brejle. Většina letů je zrušenejch kvůli počasí, a tak se nedá říct, že se u nás dveře netrhnou. Asi dvě hodiny děláme papírování, Dino se u toho rozčiluje nad Zeeho způsobem administrativy a přešlapama, následná inventura je pak pro něj už vrcholem pekla. Namítám, že to aspoň není stereotyp, že občas je potřeba trocha pekla, aby zamíchalo každodenní nudou, a on mě vraždí pohledem.

Později odpoledne se stavuje na pokec policajtka Mel, co většinou vykládá o různejch kašičkách, co vaří svýmu mimču. Ukazuje, že dostala nějakou děkovnou kartu a dvě čokolády. Víte, proč?! Protože dneska je shitty day, lidi jsou nakvašený kvůli zrušenejm letům a panuje zmatek = všichni zaměstnanci si zaslouží poděkování a čokoládu na nervy. Tomu říkám přístup.  Načuhuje taky policajt Jason, co mi občas nosí kafe a hrozně sladký sušenky. Je mi to blbý, ale tak zase ho s tim přece nevyhodim. Začal číst můj blog, vkládá si celý články do google překladače – nemůže to dávat moc smysl, ale prej v pohodě ( no s jedním jsem to zkusila a to, že mi můj otec něco dal, bylo přeloženo, jako že se oženil...). Už vim, že jeho kérka je v hebrejštině. Z čehož ale nejsem o nic moudřejší. Kdybyste někdo náhodou tímhle jazykem vládnul, můžete mi pomoct:

 

Když to rozluštim, dostanu exkurzi do skladu policejních zbraní nebo co.

Po cestě z práce mám krásnej výhled na the Remarkables, jezero Wakatipu a noční Queenstown.

 

 

Dnešní zatažená obloha s měsícem v úplňku vypadá jako rozklepnutý vejce s obrovským bílkem. Kochám se tou nádherou a nahlas si zpívám. Dělám to tak odjakživa, když jdu někde sama. Nicméně se vždycky tu a tam ohlížim a ujišťuju, že mě nikdo nemůže slyšet, protože se stydim. Tady to řešim tak, že zpívám jen český songy, a tak mi nikdo nerozumí. To mi nějakým záhadným způsobem nevadí. Když jsem ještě bydlela ve svej rodnej vísce, jezdila jsem jednu dobu každej den plavat a pak pozdě večer domů vlakem. Umístění nádraží je u nás na vesnici naprosto absurdní, k civilizaci se musí člověk táhnout kolem rybníka dvacet minut do kopce. Vzpomínám si, že jsem jednou takhle od toho vlaku šla a rozjížděla to na plný koule. Za rybníkem jsem si všimla, že je obsypanej nočníma rybářema. Naštěstí byla tma jak v pytli, a tak nemohli vidět, že jsem rudá až na prdeli.

Když dorazím ke svému současnému domovu, najdu tam na návštěvě Bee. Dozvídám se, že Janice je se svým sněhovým šílenstvím oproti ní žabařka, Bee ráno letěla ven úplně bosa a v plavkách. Celej den společně strávily tím, že dělaly do sněhu anděly a stavěly sněhuláky. No asi něco, jako když mně bylo deset :)

Mimochodem ve Warehousu si uvědomili, o co přišli, a začali nás opět zvát na noční doplňovací směny. Jupí. Dostáváme smlouvu a tričko, co má vzadu místo cedulky vyšito „Love your customer“. Haha.

Pozorování týdne: Čínskejm matkám to pálí. Aby jejich dcerky nenechávaly jídlo, tvrdí jim, že to, co zůstane na talíři, bude mít jejich budoucí manžel na obličeji. (Argument tej mojí, že mě nepustí od stolu, dokud to nedojim, se ve světle toho jeví jako nedůstojně chabej.)