O obřích dámských spoďárech mého šéfa a dalších každodennostech

Věc, která nám od začátku byla kladena na srdce nejvíc, bylo chodit do práce včas. A to tak, že pokud máme začínat v 11:45 a šéf nás uvidí ve dveřích 11:45, je to do nebe volající drzost a máme průser. Jako snad chápete, že letadlo na vás nemůže čekat?!

Tohle pravidlo jsme s Janice ctily tak první dva tejdny. Pak nám došlo, že je možný prostě vůbec nechodit dovnitř se zapsat, ale jen se rychle převlíknout a jít rovnou ven k letadlům a zjistit, co se děje. Takže to normálně vypadá tak, že se líně táhneme do práce a občas jedna z nás prohodí: "Ty jo, jdeme pozdě." A druhá na to: "Jo, no." A táhneme se pořád stejně. Někdy (když jdeme dost pozdě) skáčeme pro štěstí na kulatý kanály s přáním, aby nás Brad nenačapal. On totiž jedinej, kdo tu něco řeší, je právě on. Pokud nás nepřistihne big boss Brad, jsme v suchu. Naši dva další šéfové – a jeho podřízení – Glen s Jasonem to maj na háku. Jednou jsme třeba s Janice šly po práci domů zavazadlovou halou a všimly si na zemi dvou báglů. Báglů, který evidentně vypadly z pásu, a tím pádem neletěly tam, kam měly, bágly, který budou někomu těžce chybět. Bylo ke konci pracovní doby, kolem nikde nikdo, všichni se pakovali domů. V kanclu ještě seděl Jason, a tak jsme na něj houkly: "Hej, Jasone, tady na zemi jsou dva bágly!" Chvíli se zaseknul, pak otočil, podíval na zem, mávnul rukou a se smíchem prohlásil: "Oh, fuck it... I don't wanna se it..." a zase se otočil :D

Správně by to teda mělo probíhat tak, že poté, co s dostatečným předstihem dorazíme do práce, nahodíme součásti uniformy, který ještě nemáme na sobě, jdeme se zapsat, aby šéf věděl, že jsme tady, a vyzvedneme si denní rozvrh příletů letadel. Ke každýmu času příletu si napíšeme číslo stanoviště, kam bude letadlo přistavený, papír zpřekládáme tak, aby se nám vešel do kapsy, a čekáme na první letadlo.



V realitě to probíhá tak, že doběhneme pár minut pozdě, v rychlosti nahodíme reflexní vestu a sluchátka, a běžíme ven k prvnímu letadlu. Pro rozvrh si pak skočíme někdy v průběhu dne (občas nám ho dokonce někdo přinese) a zapisujeme se většinou, až když odcházíme:)

Když letadlo dorazí na stanoviště a my od kolegů dostaneme palec nahoru na znamení, že všechno je v cajku, přistavíme ke dveřím schody a otevřeme dveře od letadla. Pak postáváme kolem podél prostoru, kterým by cestující měli jít do letištní haly, zmatený vracíme na správnej směr a fotící káráme. Což znemená, že jsme zvěčněný na strašnej spoustě fotek, páč jelikož je kolem hroznej hluk a se sluchátkama neslyšíte nic, lidi není možný okřiknout, a musíte před ně skočit a vysvětlit jim to pantomimicky... Čímž jim skočíte přímo do záběru, většinou právě v okamžiku focení – a uděláte tak jejich snímek hned o několik levelů zajímavější.

Po palci nahoru od letušek na znamení, že všichni cestující vystoupili, pak vybíháme na palubu a nastává hra o čas. Na poklizení vnitrostátního letadla máme 5 minut, na mezinárodní max 20, ale pokud je to víc jak 15, Brad není rád (mírně řečeno). Čas, za kterej to zvládneme, závisí hlavně na tom, kolik nás je (a pak na stupni bordelu). Vzhledem k tomu, že pokud se vám ráno nechce do práce, stačí jen napsat smsku s tím, že vám je blbě, na kterou dostanete odpověď "cool", neuběhne snad jedinej den, kdy by tak někdo neučinil, a většinou nás je málo. (Šéf se neobtěžuje předstírat, že by nám to věřil, a tak když zase přijdete do práce, neptá se, jestli už vám je líp, ale jaký bylo lyžování.)

Stejně tak rozvržení toho, kdo co v letadle dělá, závisí na tom, kolik lidí je k dispozici. Kdokoli z kolegů, kdo zrovna nemá na práci něco jinýho, nám jde pomoct uklízet. Většinou je to takto: Ve vnitrostátním letadle dva lidi (jeden v přední části letadla, druhej v zadní) vyměněj velkej odpadkovej koš a zkontrojou, jestli je dost toaletních potřeb na záchodě. Další čtyři (dva zepředu, dva zezadu) procházej v maximální rychlosti řady sedadel, shazujou z nich drobky a vybíraj z kapes bordel (plus případně všechno, co tam nepatří), u prvních deseti řad je pak potřeba překřížit bezpečnostní pásy. Ti, co vyměňovali odpaďáky, mezitím už vysávaj podlahu. Za čtyři minuty je většinou po všem a zase spěcháme ven. Po chvíli se pak začíná trousit další várka cestujících, na který je potřeba dohlížet. Když letuška zavře dveře, zase odvezeme schody a je to:)

V mezinárodním letadle se nevyměňuje odpaďák, zato ale musíme vypucovat na záchodech. Takže ten, kdo má peška, vyfasuje kýbl s vodou a hadrama, pytel na odpadky a košík s veškerejma toaletníma potřebama, a musí dát bleskurychle do cajku všechny tři  záchody. Pak většinou luxuje. Ostatní opět procházej sedadla, sbíraj bordel, křížej pásy a sbíraj použitý sluchátka (nepoužitý se pokládaj na překříženej pás). Když jde všechno hladce, jsme hotoví za deset minut. Horší to je (a horší je to skoro pořád), když jsou lety různě zpožděný, anebo naopak dorazí dřív, a přiletí jich tím pádem několik ve stejnej čas. To je pak velkej zmatek a nikdo neví, co dělat dřív. Člověk by řekl, že naši vedoucí, co tu pracujou už řadu let, by tyhle každodenní situace měli mít nacvičený, ale není tomu tak, vládne chaos a panika. My s Janice nicméně nikdy nepanikaříme, prostě děláme, co se nám řekne, a máme z toho prdel :)

Pak jsou ještě spešl vnitrostátní letadla, který neuklízíme (naše oblíbený), ale jen zásobujeme. Takže tam vždycky naběhnou jen dvě z nás vyměnit odpaďák a nádrže s horkou vodou, doplnit kelímky, balenou vodu, sušenky, cukr a mlíko do kafe. Ty sušenky jsem jedla tak první měsíc, teď už je nemůžu ani vidět.
Nad tím, co jsou lidi schopný zapomenout v letadle, zůstává občas rozum stát. Ok, mobil je malej (ty nacházíme pořád), brejle, to je hned, peněženka může asi občas splývat s barvou sedadla nebo nevim... (tak když už ji vytáhnu, snad si dám sakramentskej pozor na to, že ji mám, když odcházim?!), jako ale tablet? Notebook?! Notebook jako kráva?! Jednou na mě kolegyně začala při uklízení mezinárodního letadla zničehonic kříčet: "Lucy, Lucyyy!!!! Come here!!!" Říkala jsem si, co se proboha děje, nicméně když jsem za ní doběhla, celá vytlemená na mě mávala obříma dámskejma spoďárama. Týpci, co byli v letadle s náma, z toho měli druhý Vánoce a odmítali spodky vyhodit. Když jsme pak vystupovali z letadla, venku stál zrovna Glen a šéfoval něco kolem. Jeden z kolegů, co si kalhotky hrdě nesl, se za ním rozběhnul a vykřikoval, jestli jsou jeho (všude kolem plno cestujících). Glen si je pečlivě prohlídnul v celé jejich velikosti, pak je převzal a s díky strčil do kapsy. Onomu kolegovi se od tej doby říká "panties finder".

Pokud najdeme něco jako peněženku, mobil a podobně, samozřejmě to musíme na patřičných místech odevzdat. Věci jako bonbóny, žvejkačky, časopisy apod. si můžeme z vnitrostátního letu nechat, z mezinárodního se musí vyhodit. Čímž se samozřejmě málo kdo řídí, páč co oči nevidí, srdce nebolí... a nelze ztrestat:) Takže máme pořád co číst, žvejkat ... a taky dealuju telefonní nabíječky. A jednou se nám podařil vyloženě zázračnej nález. Při pauze na oběd jsem si udělala čaj a v ruce s ním vycházela ven, sednout si na sluníčko. Jeden kolega pro mě otevřel dveře, a jak jsem mu děkovala a nekoukala před sebe, zvrtla se mi na schodu noha. Dopadla jsem na koleno, který jsem si lehce sedřela, ale hlavně jsem si celej ten čaj vychrstla do obličeje. Štěstí, že jsem měla brejle, a tak se neopařila aspoň pod nima... po zbytek pauzy jsem si chladila obličej ledovým obkladem, protože na popáleniny v práci nic lepšího nemáme. No a pak Janice hned na prvním letadle našla v kapse u sedadla Lucas Papaw Ointment, zde velice oblíbenou mast z papáji na řezný a otevřený rány, štípance, vyrážky... a popáleniny! Z kapsy šla rovnou na tvář :)

Zaujalo: Punk is not dead
K vynášení odpadu slouží pro celý letiště společná odpadová plocha. Celým letištěm mám na mysli všechny obchody, restaurace... a samozřejmě nás. Máme tam vlastní Air New Zealand konťáky, pro všechny ostatní slouží velký kontejner. Do něj my od nedávna odpad házet nemůžeme, protože by na nikoho jinýho nevyzbylo místo. Zeptaly jsme se Brada, co máme jako dělat, když se do těch našich konťáků už nic nevejde. Odpověděl, že to máme prostě vysypat do toho, kam nesmíme, ale bez pytle, aby se nepoznalo, že je to náš bordel … yep, tak tohle je Air New Zealand :D

4. 9. 2014 Přiznání budižkničemu blogerky aneb Kdyby něco, žiju

Oká, takže nezbývá než přiznat, že s formátem deníku jsem ztroskotala rychlejc jak Titanic. Díky moc všem, kdo mi psali emaily a strachovali se o moje zdraví nebo jim chyběly moje články:) Pravdou je, že jsem se plně zabydlela a večerní psaní vystřídal jinej program. Říkala jsem si pohoda, prostě dám chvíli pauzu a pak to zpětně doženu, ale postupem času se mi poznámky začaly nekontrolovetelně kupit, a čím víc jich bylo, tím nemyslitelnější se zdálo, že je ještě někdy zvládnu smysluplně uspořádat. A tak prostě píšu dneska (zrovna mám chřipku, ležim v posteli a fňukám po mámě) a pokusim se postupně zrekapitulovat, co se s mým životem událo během posledních třech měsíců. Za tu dobu se mi mimo jiné podařilo pracovat celou dobu bez jedinýho dne volna (ok, jednou jedinkrát jsem se omluvila, že je mi blbě, a jela s Janice na road trip:)), začít upřímně nenávidět Warehouse, naučit se plynně španělsky, vyskočit z letadla z výšky 4,5 km a padat minutu volným pádem, opařit si v práci celej obličej horkým čajem (což bych v životě nevěřila, že je možný), brečet u písně od Lucie Bílý (což bych taky nevěřila, že je možný), oslavit Vánoce v srpnu, naprosto si zamilovat Queenstown a taky přidat pár řádků do kapitoly "Moje milostné držkopády s cizinci". No ale popořadě :)

Oká, takže nezbývá než přiznat, že s formátem deníku jsem ztroskotala rychlejc jak Titanic. Díky moc všem, kdo mi psali emaily a strachovali se o moje zdraví nebo jim chyběly moje články:) Pravdou je, že jsem se plně zabydlela a večerní psaní vystřídal jinej program. Říkala jsem si pohoda, prostě dám chvíli pauzu a pak to zpětně doženu, ale postupem času se mi poznámky začaly nekontrolovetelně kupit, a čím víc jich bylo, tím nemyslitelnější se zdálo, že je ještě někdy zvládnu smysluplně uspořádat. A tak prostě píšu dneska (zrovna mám chřipku, ležim v posteli a fňukám po mámě) a pokusim se postupně zrekapitulovat, co se s mým životem událo během posledních třech měsíců. Za tu dobu se mi mimo jiné podařilo pracovat celou dobu bez jedinýho dne volna (ok, jednou jedinkrát jsem se omluvila, že je mi blbě, a jela s Janice na road trip:)), začít upřímně nenávidět Warehouse, naučit se plynně španělsky, vyskočit z letadla z výšky 4,5 km a padat minutu volným pádem, opařit si v práci celej obličej horkým čajem (což bych v životě nevěřila, že je možný), brečet u písně od Lucie Bílý (což bych taky nevěřila, že je možný), oslavit Vánoce v srpnu, naprosto si zamilovat Queenstown a taky přidat pár řádků do kapitoly "Moje milostné držkopády s cizinci". No ale popořadě :)

Queenstownské letiště se oficiálně řadí mezi 10 nejkrásnějších letišť na světě a nelze než uznat, že tam náleží právem. Ten pohled, když přistáváte, fakt bere dech.






 

Vůbec se nedivim, že první věc, kterou většina turistů udělá, je, že vytasej foťák a chtěj si tu nádheru zvěčnit. To se ale bohužel nesmí, a jsme to i já s Janice, kdo na ně divoce gestikujou, že NO PICTURES!! a sklízej zklamaný pohledy.
Když jsem někde cestovala letadlem a po přistání pozorovala lidi v reflexních vestách pobíhající kolem, říkala jsem si, že je to pěkně nebezpečnej job. Nikdy by mě nenapadlo, že to jednou budu já. Taky bych nevěřila, že budu jednou mít práci, do kterej se každej den upřímně těšim a každou chvíli tam chytám záchvat smíchu, protože s mejma kolegama i šéfama je neuvěřitelná prdel, nemluvě o tom, že každou neděli pořádáme piknik. Po prvním dnu jsem ale vážně pochybovala, jestli je to úplně pro mě.
Exkurze po pracovišti s vysvětlením bezpečnostních opatření mě ještě nevyděsila. Týpek, co se nám věnoval, byl v pohodě... na Janicin dotaz, jestli můžeme nosit vlastní čepici, až bude kosa, odvětil, že pokud na ní nebude nápis "fuck off", tak je mu to uplně jedno... Uniforma taky cajk  – modrý pracovní kalhoty, reflexní kalhoty do deště, tričko s krátkým rukávem, fleesová mikina, reflexní vesta, reflexní mega obří bunda, pracovní sluchátka (se kterejma neslyšíte vážně nic a kolikrát uvažuju, že si je budu brát na noc domů v případě, že Janice bude mít jedno ze svejch horších chrápacích vystoupení). Joo, vypadáme hodně cool…



Následující pokec s kolegyněma mě nicméně zanechal s myšlenkama na úprk. (Mami, ber na vědomí, že si dávám fakt bacha a že úrazy se tu dějou výjimečně... no anebo tuhle část vůbec nečti:D) Všechno začalo nevinnou konverzací o tom, jak mámě skvělý pracovní boty. Že prej když ti někdo přejede nohu, tak to ani necejtíš. What?! Jo, to se prej stává často, týpci pořád jezděj kolem se zavazadlama a v různejch mašinách, přejet si nohu schodama, co se přikládaj k letadlu, taky neni vůbec těžký, je to tam ani nemrkneš. Oukej... Argentinka Paula vypráví, jak jí jednou její přítel přejel nohu naschvál. Ujišťuju se, jestli říkala, že to bylo naschvál, anebo že to nebylo naschvál… Bylo. Já jsem si zatím nohu částečně přejela dvakrát, a to schodama... jednou jsem si na ni najela zezadu a sedřela kůži, což celkem bolelo (a bylo to po noci, kdy jsem vůbec nespala, a byla tím pádem dost mimo), podruhý jsem si najela na prsty a nemůžu zrovna potvrdit, že bych to necejtila... byla jsem dost překvapená, že ten malíček neni rozdrcenej. Další nevinně začínající rozhovor se točil kolem toho, jak dlouho už tu ostatní  pracujou, kolik nás tu je a podobně. Paula jen tak mimo řeč prohodí, že původně začínaly tři, ale Angličanka skončila po tejdnu. Po chvilce ticha přidává, že měla úraz a už nemohla dál pracovat. Otázku, která se tak jasně nabízí, nikdo nepokládá, a tak se odvážim já... co se stalo? Paula se dá do vyprávění... Lidi, co na to maj papíry (rozhodně ne já, haha), se po letištní ploše pohybujou pomocí takovýho minivozítka (povšimněte si Janice tvrdě makající :)):



 Pro úklid mezinárodní letadla je potřeba za vozítko zapřáhnout speciální vozejk s vercajkem. Takže tahle Angličanka to šla udělat. A zrovna když zacvakávala obě části do sebe, do vozítka nasedl týpek, co myslel, že už to má hotový... a ke všemu omylem zařadil zpátečku... čímž jí rozdrtil prsty na kaši. Když to slyšim, uplně se oklepu a chytnu bezděčně za prsty. Fuj.
Po tejdnu, kdy už jsem přestala mít noční můry o křupajících kloubech, mě pro změnu vyšokoval jeden ze šéfů –věčně pantem meloucí Kanaďan Glen. Rozhodl se, že bychom my nováčci měli začít otevírat dveře od letadla a vypouštět ven cestující, takže nás o tom proškolí. Takže: Po tom, co přijedeme se schodama k letadlu, po nich jedna z nás vyjde nahoru, zkontroluje, jestli se nesmekaj a jestli mezi nima a dveřma není moc velká mezera, aby tam někdo nepropadnul. Pokud v cajku, prolustruje dveře, jestli nejsou nějak poničený. Pokud ok, nastává nejzásadnější okamžik, a to nahlídnout okýnkem na dvě kontrolní světla. Pokud jedno z nich svítí, znamená to, že kabina je přetlakovaná a dveře nesmím otevřít. Glen vysvětluje, že pokud si nevšimneme, že kontrolka svítí, a dveře přesto otevřeme, vystřelí evakuační skluzavka. Což ten, kdo dveře otevřel, nemůže přežít. A jo, už se to stalo (ne tady). Čumim na něj s doširoka otevřenýma očima a nafest staženou prdelí. Janice se mi po chvíli začne i smát, jak vyděšeně vypadám. Obecně se snažim ctít heslo svojí mámy „Když nejde o život, jde o hovno“ a zachovávat klid, ale tady mi přijde, že už o život jde. Glen mě uklidňuje, že za tu dobu, co tu pracuje (9 let) ještě ani jedno z těch světel svítit neviděl. Zhluboka se nadechuju a řikám, ať teda pokračuje. Takže potom se musí zabouchat levou rukou na dveře a na okýnko přitisknu palec. Čekat na odezvu zevnitř, což je zpětný zabouchání (který ale nemusíme slyšet) a přitisknutí palce letušky na náš palec (který každopádně uvidíme) na znamení, že uvnitř je všechno v pohodě. Pak už je jen potřeba asi 5 sekund počkat (abych letušce nepřiskřípla zevnitř ruku), zvednout páku, vysunout dveře, dát páku dolů a zaklapnout. Pozdravit letušku :)

Zpočátku jsem u toho byla lehce nervózní, ale teď už klídek. Nepříjemný to bylo jen dvakrát, a to když asi minutu nepřicházel palec nazpět od letušky, a pak, když první pani, co vystoupila z letadla, poblila celý schody.
Více o naší každodenní pracovní náplni a kolezích v příštím článku :)

Zaujalo: Parkovat se dá všelijak. Styl mojí irské spolubydlící:

29. 5. 2014 Den blbec

Ráno nám u dveří trůní sněhová nadílka. Janice z toho má druhý Vánoce, vybíhá ven v pyžamu a žabkách, a pokřikuje na mě, ať se jdu honem podívat. Já skypuju a nehnu ani brvou. Nicméně s jejím povykováním z hovoru stejně moc nemám, takže se nakonec zvednu, abych jí udělala radost (dovolila jsem si teda vzít bundu a boty). Ou jé, první sníh je vždycky krásnej. Krom toho koukám, že s ním přišla i kočka.

Překvapeně si ji přeměřujeme. Ona se toho evidentně nebojí a v mžiku je vevnitř. Chodí po baráku a podrážděně mňouká, jako by si stěžovala, že to tu není podle jejího gusta. Zanedlouho nás ale bere na milost a kempuje to na křesle. Nevypadá, že by se měla k odchodu.

Janice jí dává mlíko a jméno Tom. Odpoledne sice odchází, ale druhej den ráno je zpátky.

Venku se začínaj stahovat mračna, rozpoutává se solidní liják a fučí, že nám to snad odfoukne barák. Čemuž bych se mimochodem vůbec nedivila, je to takovej domeček z papíru, můj táta by se chytal za hlavu, kdo tohle sestavil. Na zimu ideál: izolace veškerá žádná.

Jedem na letiště za Bradem podepsat smlouvu, já mám pak šichtu ve Vodafonu. Janice nejde zavřít okýnko u řidiče, takže na ni zhusta leje. Snaží se ho vší silou vyprostit, jenže je to držák. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi to hrozně vtipný, faktem je, že tohle auto už má za sebou lepší časy. Do toho volá Dino, jestli jsem už na cestě do práce, a jestli bych se mu nemohla stavit pro něco k jídlu v Mekáči, páč si zapomněl oběd doma. Takže přibržďujem ještě tam, konečně se nám podaří okýnko vydolovat a zavřít, ale už nechcem riskovat, že se zase šprajcne, a tak slečna za přepážkou nechápe, proč si objednávku nenecháme normálně podat, ale vystupujem pro ni.

Na letišti nejdřív házim po Dinovi hamburgerem a oznamuju, že musim jít podepsat tu smlouvu, ale budu za pět minut zpátky. To by bylo v cajku. Jenže Brad je rád, že nás vidí, a hrozně se vykecává. Usmívám se, přikyvuju a pod stolem nervózně podupávám nohou. Diví se, že mám všechno tak rychle přečtený a nemám žádný dotazy. Aby se neřeklo, tak se teda s jednim vytasim, a to kdy se budeme fotit na tu bezpečnostní kartu, když za tři dny začínáme pracovat. Na to se Brad sám nad sebou upřímně podiví, že to ještě neproběhlo. God… Takže nás bere se vyfotit, což mě přivádí k úvaze nad tím, jestli mi dneska prošel rukou hřeben… o něčem jako řasence ani nemluvě. Navíc jsme zmoklý jak slepice. No… co se dá dělat.

Když po půl hodině sprintuju směrem k Vodafonu, řikám si, že ten hamburger by mohl být polehčující okolnost. A taky že jo, Dino hlásí, že don’t worry. Vůbec působí tak nějak rezignovaně, vypadá to na den blbec. Zmateně mžourá kolem, kromě oběda si zapomněl i brejle. Většina letů je zrušenejch kvůli počasí, a tak se nedá říct, že se u nás dveře netrhnou. Asi dvě hodiny děláme papírování, Dino se u toho rozčiluje nad Zeeho způsobem administrativy a přešlapama, následná inventura je pak pro něj už vrcholem pekla. Namítám, že to aspoň není stereotyp, že občas je potřeba trocha pekla, aby zamíchalo každodenní nudou, a on mě vraždí pohledem.

Později odpoledne se stavuje na pokec policajtka Mel, co většinou vykládá o různejch kašičkách, co vaří svýmu mimču. Ukazuje, že dostala nějakou děkovnou kartu a dvě čokolády. Víte, proč?! Protože dneska je shitty day, lidi jsou nakvašený kvůli zrušenejm letům a panuje zmatek = všichni zaměstnanci si zaslouží poděkování a čokoládu na nervy. Tomu říkám přístup.  Načuhuje taky policajt Jason, co mi občas nosí kafe a hrozně sladký sušenky. Je mi to blbý, ale tak zase ho s tim přece nevyhodim. Začal číst můj blog, vkládá si celý články do google překladače – nemůže to dávat moc smysl, ale prej v pohodě ( no s jedním jsem to zkusila a to, že mi můj otec něco dal, bylo přeloženo, jako že se oženil...). Už vim, že jeho kérka je v hebrejštině. Z čehož ale nejsem o nic moudřejší. Kdybyste někdo náhodou tímhle jazykem vládnul, můžete mi pomoct:

 

Když to rozluštim, dostanu exkurzi do skladu policejních zbraní nebo co.

Po cestě z práce mám krásnej výhled na the Remarkables, jezero Wakatipu a noční Queenstown.

 

 

Dnešní zatažená obloha s měsícem v úplňku vypadá jako rozklepnutý vejce s obrovským bílkem. Kochám se tou nádherou a nahlas si zpívám. Dělám to tak odjakživa, když jdu někde sama. Nicméně se vždycky tu a tam ohlížim a ujišťuju, že mě nikdo nemůže slyšet, protože se stydim. Tady to řešim tak, že zpívám jen český songy, a tak mi nikdo nerozumí. To mi nějakým záhadným způsobem nevadí. Když jsem ještě bydlela ve svej rodnej vísce, jezdila jsem jednu dobu každej den plavat a pak pozdě večer domů vlakem. Umístění nádraží je u nás na vesnici naprosto absurdní, k civilizaci se musí člověk táhnout kolem rybníka dvacet minut do kopce. Vzpomínám si, že jsem jednou takhle od toho vlaku šla a rozjížděla to na plný koule. Za rybníkem jsem si všimla, že je obsypanej nočníma rybářema. Naštěstí byla tma jak v pytli, a tak nemohli vidět, že jsem rudá až na prdeli.

Když dorazím ke svému současnému domovu, najdu tam na návštěvě Bee. Dozvídám se, že Janice je se svým sněhovým šílenstvím oproti ní žabařka, Bee ráno letěla ven úplně bosa a v plavkách. Celej den společně strávily tím, že dělaly do sněhu anděly a stavěly sněhuláky. No asi něco, jako když mně bylo deset :)

Mimochodem ve Warehousu si uvědomili, o co přišli, a začali nás opět zvát na noční doplňovací směny. Jupí. Dostáváme smlouvu a tričko, co má vzadu místo cedulky vyšito „Love your customer“. Haha.

Pozorování týdne: Čínskejm matkám to pálí. Aby jejich dcerky nenechávaly jídlo, tvrdí jim, že to, co zůstane na talíři, bude mít jejich budoucí manžel na obličeji. (Argument tej mojí, že mě nepustí od stolu, dokud to nedojim, se ve světle toho jeví jako nedůstojně chabej.)