25.4. Všechno je ve hvězdách

Období dešťů vystřídala invaze vos. Jsou všude. Zezačátku jsem byla celkem zděšená, když jsem si večer přitáhla s peřinou k bradě i vosu, co se mi chystala plynule přejít do pusy. Už jsem ale rezignovala. Pochodujou mi po klávesnici. Když cejtim, že mi nějaká leze po hlavě, prostě počkám, až ji to přestane bavit. U večeře se s nima dělim o salát, protože stejně není způsob, jak je z něj dostat. Možná ale přestanu bejt tak v pohodě, co se pavouků týče, tohle člověk v umyvadle mít fakt nechce.

Aaron koupil krávu a chce po mně, abych ji každej den dojila a dělala máslo. Jmenuje se Rosie. A je hrozně hubená – zatím. Což mi připomíná, že nás Aaron nepřestává buzerovat s tím, že nesmíme krmit Marleyho, naopak přitvrzuje – říká, že až bude dostatečně tlustej, tak ho sežere – a díky nám se mu teda sakra krátí čas.

Pracovní situace:

Dostaly jsme s Jan obě odpověď ze ski rezortu ve Wanace!! Paní píše, že jsme ve výběru, nicméně maj strašně moc uchazečů. Posílá ještě pár otázek, který chce, abysme pro ni zodpověděly, než nás pozve na pohovor, aby o nás měla nějaký info předem. Jako: „Kdybyste byla polívka, jaká by to byla a proč?“ Tvl, kam že se to hlásim, do Bohnic? Taky se mi ozval majitel velkýho rekreačního střediska pod Mt Hutt a chce se mnou dát Skype. Tak uvidíme, co vyleze z něj. Pak taky psal Felipe, ať jdem bydlet k nim, a že nějaký holky, co balej jabka, odjížděj, a mohly bysme teď dostat jejich job… zeptá se nám a čekáme, až dá vědět. Čekáme… a mezitím vymejšlíme různý kombinace, jak to všechno udělat, a co by, kdyby… Karině jsme řekly, že se v úterý ráno pakujem, teď je pátek večer a my nemáme nic jistýho, a ani nevíme, kterým směrem v to úterý pojedem…nicméně každá cesta někam vede, takže žádnej strach :)

21. 4. 2014 Moje Kiwi Velikonoce aneb Ježíš kalí Jägerbombu

Hospoda v Taupu postuje na facebook, že kdo dorazí o velikonočním víkendu přestrojenej za Ježíše, obdrží Jägerbombu na účet podniku. K tomu je přiloženej obrázek Ježíše kázajícího ke skupince lidí: „To jsem se jednou tak strašně ztřískal… že jsem se po třech dnech probudil někde v jeskyni.“ Jsem si vědoma toho, že tenhle humor je dost za hranicí, nicméně smích mi vehnal slzy do očí, a tak jsem celou věc sdílela a v příspěvku označila svoji super extra kámošku Adélu, o kterej vim, že by se mnou do tej hospody šla pít vez váhání. Ta to všechno trumfuje komentářem, že bysme musely kalit jedině Krvavý záda.

Když jsem místním popsala, jak Velikonoce probíhaj u nás, nechápali. Myslej si, že jsme naprosto zvrácený. (Jen Aaron by to tu chtěl zavíst, a každej den.) Yvonne zavzpomínala, jak Karolína, co nemá smysl pro humor, vzala s sebou do ČR přítele Kiwáka, a když po něm chtěla, aby na Velikonoce zmlátil její babičku, upřímně se zhrozil.

Můžu s jistotou prohlásit, že tohle byly ty nejhorší Velikonoce mýho života. Normálně bych čekala doma na koledníky a pomalu se opíjela nachystanejma zásobama alkoholu, letos jsem devět hodin v kuse myla okna, mám pocit, že mi upadne ruka, na pravačce budu mít za chvíli bicáky jak blázen. Náš rezort je narvanej k prasknutí, vypadá to, že všechny Kiwi rodinky z okolí se rozhodly strávit svátky tady. A hojně nás obdarovat čokoládovejma vejcema – což by od nich bylo hezký, ovšem kdyby nenechávaly jen obaly. Čokoláda pod postelí, čokoláda ve vaně (aspoň doufám, že to byla čokoláda). Depku z nikdy nekončícího pracovního dne pak ještě umocňuje Janice, když se mě zničehonic zeptá, jesti se bojim smrti. To vypadá, že už nám teda sakra začínaj docházet témata k hovoru. A tak drhnem okna a vedeme debatu o umírání. Ke konci jsme už uplně vyšťavený, neschopný mluvit, myslet, vnímat okolí. Najednou si všimnu, že v rádiu místo obvyklejch songů probíhá nějaká řeč, a pozastavim se nad tim, co to jako posloucháme, a tak zjišťujem, že sjíždíme kázání na křesťanským kanálu.

Od Kariny jsme dostaly čokoládový zajíce a vajíčka, od Aarona lahváče. Po práci jsme se zmožený a vyhladovělý doplazily do kuchyně udělat si kafe a nacpat se večeří. Přidává se k nám Aaron s pivama a kámošem, kterýho nám představuje – Nathan. Říká česky ahoj, jak se máš, je to ten týpek, co jsem s nim už mluvila po telefonu. Dozvídáme se, že je farmář, má krávy, ovce, kozy. Slibuje, že nás vezme podívat se na ovce a nechá nás je stříhat. V ČR byl celkem šestkrát, což se rovná šesti českejm přítelkyním. Nabízí, že můžu bejt number seven – ne, díky. Ptám se, jak se dal do kupy s tou poslední. Dělal woofing v Horním Slavkově, celej den sekal dřevo a spal na podlaze. Ona ho sbalila na jednej párty a vzala k sobě domů. Ta návštěva se protáhla na čtyři dny. Když mu kámoš volal, kde jako je, oznámil mu, že už nechce spát na tej podlaze, takže u ní asi zůstane.

 „A takže spolu pořád chodíte?“ ptám se.

„Nevim.“

„Aha… no a tak s ní bydlíš? To snad víš.“

„Nevim…včera, když jsem přišel domů, tak tam byla, ale dneska tam třeba už nebude.“

Ehm. Ptám se, co má ta přítelkyně za vízum, že tady může zůstat, a jestli tu má stálou práci. Týpek kupodivu neví, ale že pracovní smlouvu nikde nemá a to vízum má čistě na základě toho, že dlouhodobě chodí s nim. Řikám hm.

„Takže chceš moje číslo?“ ptá se.

„To by se přítelkyni asi moc nelíbilo.“

„Ona se mnou stejně není moc šťastná.“

Bože, co tohle je za pošuka... Česky umí kromě sprosťáren počítat do pěti, a to „jedno pivo, dvě piva, tři piva, čtyři piva, pět piv.“ Řikám, že je působivý, jak to dokáže i vyskloňovat. Ovšem nic jinýho kromě piva skloňovat neumí. V Čechách chodil každej den do hospody kalit. Paní tchýně do něj celý dny hustila horem pádem česky a bylo jí uplně jedno, že jí nerozumí ani slovo – a pak nejdi radši na jedno.

Přišla řeč i na všudypřítomné krkání  a Nathan se zamyslel: „Jo, ale třeba v bance by sis nahlas nekrk.“ Koukám na Aarona. Přiznává, že on jo. Pak se začnou předhánět ve storkách o tom, jak si kdo kdy strašně potřeboval ve frontě v bance krknout či prdnout. To mi připomíná, jak se mě jedna kolegyně ptala, jak se mi zdaj místní chlapi. Odvětila jsem, že ani moc nevim, s žádným jsem se nijak extra nesblížila. Řekla, že jsou „very casual and not romantic.“ To by sedlo.

Večer se vydáváme do Marahau na koncert. Má tam v baru hrát sympatická dredařka Erin – mladá holka s kytarou, co si skládá vlastní věci, netušíme, co to bude za muziku, ale tak proč ne. Jedou s náma i Janiciny kámošky, tři Malajsijky, nejlepší je Bee. Umí trochu česky, její nejoblíbenější hláška je „polib mi prdél“, což neustále opakuje. Zvládá toho říct docela dost, pracovala na borůvkách a prej u toho nebylo, o čem si furt s ostatníma povídat, a tak ji Češi učili česky a ona je čínsky. Erin zhodnotí tak, že celou dobu jen natřásá prsama. Což je pravda a není to uplně to, co jsme čekaly. Bee ze všeho nejvíc miluje párty a po cestě autem ohuluje taneční muziku, zpívá a ozařuje celou posádku barevnejma světlama z mobilu. Jako kdo má v telefonu aplikaci na disco světla?!

Pozorování týdne: Už ani hovno dneska není zadarmo.

14. 4. 2014 Hudební den v buddhistickým meditačním centru

https://www.youtube.com/watch?v=vPgeE4sAlMc

Sobota. Když se ráno šouráme do práce a pro změnu opět chčije, píšu Felipemu sms, že teda fakt nevíme, jestli se za takovýhohle počasí někam vykopem. Je to sice škoda, na živou hudbu jsme se těšily a už jsme sto let nikde nebyly, ale je kosa. A mokro. A bude hůř. Felipe odpovídá, že jít rozhodně chce a ať dorazíme stejně, a když to bude fakt špatný, můžem jít k nim, páč je to poblíž. No tak ou jé. Je to osvěžující, když vaši kámoši nejsou takový líný lemry jako vy.

Takže po práci nahodíme mikiny, bundy, deštníky, a startujem Šmoulu. Nestíháme, poslední dobou makáme jak šroub až do aleluja. Myslim, že mám vykloubený zápěstí z mytí oken. Když dorazíme na místo, ještě hrajou Johnnys a vypadá to na hojnou účast místních. Musim se smát, když vidim, jak na kapelu zvesela pařej lidi ve věku mej babičky. Jsou tu čupr důchodci s vnoučatama, maminy v zástěrách, máničky v barevnejch čepicích a buddhistický mniši. Felipe nikde. Po koncertě se dozvídáme, že další program – Marimba band – se přesouvá hlavního chrámu určenýho k meditacím (kterej tu v roce 2002 otevíral sám Dalajláma). Následujem dav do kopce. Před náma se táhne děda s nějakým prapodivným dřevěným nástrojem, co vypadá jako gigantickej xylofon. Děda funí, dělá přestávky, vypadá, že to s nim snad švihne. Takže se ptáme, jestli mu můžem helfnout, a on nám věc automaticky předává. Hračka se docela pronesla. Nahoře náklad opíráme o chrám a kejváme na dědu, že mu to tam teda necháváme. Týpek ani nepoděkuje, projde kolem nás a nástroj si bere. No to je bordel teda. Ve dveřích si všímáme Felipeho. Má nepřítomnej pohled, vůbec nás nevidí. Takže se před něj musim postavit a zamávat mu rukou před ksichtem, chvíli vypadá zmateně, ale pak nás poznává a skáče nám kolem krku. Zase říká, že je v kocovině. A ptá se, jestli někdy meditujem. Napadá mě, jestli ten kluk fakt v něčem nejede. No tak snad ne. Nebo spíš nevim. (Pro moje rodiče platí, že snad ne.) Nicméně si jako všichni ostatní zouváme boty a přesouváme se dovnitř, kde to kempujem na zem na červený sametový polštáře. Vypadá to tu hustě. Všude samej Buddha.

Spolu s Felipem je tady celá Riverside Community, včetně Gandalfa. Ten je snad ještě víc mimo než minule, je tichej, prej protože ho mluvení moc namáhá, v noci vůbec nespal. Má s sebou svoji přítelkyni (!) – Japonku. Která se s náma nebaví. Janice říká, že je asi nespolečenská.

Marimba band je skvadra marimba nadšenců většinou důchodového věku. Muzika zní super. V rohu na to paří jakejsi týpek a já si řikám, co blbne. Ale za chvíli se začínaj zvedat další a polštáře jdou stranou. Ujišťuju se, že ani omylem. Ale ta hudba je neuvěřitelně chytlavá a zanedlouho se přistihnu, že se mi chce tancovat taky. Po menším přemlouvání svolí i Janice a přidáváme se do víru. (V pozadí v lososovém tričku Gandalf.)

No nakonec jsme protancovaly střevíce. Všichni se smějou, vejskaj, skotačej a tleskaj, je to nakažlivý. Když k tomu děda, co neumí poděkovat, zazpívá indiánskou lidovou píseň, uplně mi běhá mráz po zádech. Vim, že to celý zní hrozně hipícky. Ale tak asi je ze mě fakt hipík. Vzhledem k tomu teda daleko nemám, dlouhý neudržovaný vlasy a vytahaný svetry jsou teď mý druhý jméno.

Po tancovačce přicházej opět na scénu sametový polštáře – a dva týpci, co hrajou na Hang Drum. Říkaj, že někdy u toho lidi tancujou, někdy si lehnou a spěj, tak jak chcem. Upřímně nechápu, jak na tohle může někdo tancovat. Lehám si na záda. Týpek za mnou mi dává pod hlavu polštář. Tak dík viď. Po chvíli mi začíná bejt trochu zima, ale bundu mám bůhví kde, tak si jen dávám ruce křížem a snažim se trochu zahřát. Týpek za mnou mi podává mikinu. Zajímalo by mě, jestli kdybych si začala hladit břicho, dostala bych i něco k jídlu. 

 Chlápci jsou dobrý uspávači hadů, nebejt mi taková kosa, asi bych to zařízla. Vypadá to tu jako po bitvě, bezvládný těla poházený po kobeci v nejrůznějších polohách, oči zavřený. V takovýmhle publiku jsem ještě nebyla. Asi po půl hodině polospánku se s Janice rozhodnem odplazit, po cestě se loučíme s Felipem a Gandalfem, který říkaj, že nás přijedou do Kaiteri navštívit. Pac, pusu a peace.

12. 4. 2014 Need a job, bro

Podle místních, internetu a cestovních průvodců je náš region nejslunnější oblastí na celým Zélandu. Údajně si užíváme 2500 hodin slunečního svitu za rok.

Už deset dní v kuse chčije. A já se ptám, kde je pravda?!

Janice si vždycky před spaním píše tři věci, co jí během dne udělaly radost. Klidně maličkosti. Poslední dobou jí s tim musim radit. To je fakt smutný :D Na mě zatím depka nepadá, aspoň mám po odpoledních čas psát. Večer se často válíme na gauči zabalený do deky a pouštíme si film. Jan u toho štrikuje svoji šálu (bude to její první šála v životě) a já kalim lahváče. A seděj s náma i moje plyšová krysa a její medvěd (jó holt některý lidi z toho nevyrostou nikdy), a někdy i Marley.

Když máme volno, děláme si ráno velkou snídani, pijem kafe s Baileys u TVNZ Breakfast, čtem Nelson Mail a je nám hej :)

Včera se na mě provalilo, že jim pěnu do koupele. Měli jsme už podruhý k večeři famózní smaženou rejži s limetovejma listama, na kterejch si hrozně ujíždim. Nikdo jinej je nejí, jsou v jídle jen, aby ho provoněly, chutnaj jak mejdlo. Což se většině lidí nezdá. A tak jsem ty nechápavý pohledy ještě trumfla přiznáním, že ujíždim na pěně. Prostě pokaždý, když tu pěnu ve vaně mám, trochu si dám. Voní tak krásně, až to musim ochutnat. Moje máma mi vždycky říkala, že mě to zabije. Jenže taky říkala, že když se nebudu mejt mezi prstama u nohou, přirostou mi k sobě nebo že když budu naschvál šilhat, tak mi to zůstane. Anebo že když vypustíme přemnožený křečky do lesa, budou si tam stavět domečky a žít šťastně až na věky.

Bojovej úkol posledních dní: sháníme práci. Potřebujem začít vydělávat těžký prachy a za chvíli bude čas změnit lokál, nemá smysl zůstávat dlouho na jednom místě. Nejtěžší bylo ujasnit si, kam míříme. Janice touží vidět sníh a její sen je pracovat přes zimu na horách a naučit se lyžovat a tak vůbec.  Problém je, že takovej sen tady má skoro každej. Dostat se na sezónu do lyžařskýho střediska je prej zatraceně těžký. Nicméně my se ničeho nebojíme, takže jsme vyplnily on-line žádosti do Queenstown a Wanaky na pozici obsluha café a uvidíme, co se bude dít. Jestli se s náma někdo bude chtít bavit, zjistíme až tak za měsíc, a pokud bychom měly úspěch, sezóna začíná až koncem června. Takže teď zbejvá sehnat si něco do tý doby. Rozehrávaj se (a taky padaj) různý možnosti. Pokud bysme chtěly, můžem kdykoli začít sbírat v okolí jabka. Což ale nechcem, protože za prvý teď furt leje jak z konve, a za druhý prostě nechcem. Každej říká, že je to sakramentská dřina. Pak taky můžem sbírat v okolí kiwi. Důvody, proč nechcem, jsou podobný, jen to už není taková dřina. Veškerý joby na balení ovoce v okolí jsou zabraný.
Yvonne říká, že bych mohla určitě dělat ve Vyvržený velrybě za barem, ale to by znamenalo tu zůstat a to ne ne ne. Taky přinesla noviny, kde mi ukázala job prej přímo pro mě, dokonce ubytko zadarmo – ale nadpis "Ladies 18+" mi teda vzal vítr z plachet.
Odpovídat na nabídky na internetu nemá cenu. Emailů jsme už poslaly tak milion a nikdo se neobtěžoval reagovat. Člověk se musí jít zeptat osobně, případně zavolat na číslo, který dostane od někoho známýho. Na HelpXu se mi včera ozvala jedna rodinná farma, jestli se jim nechci starat o zvířata, zatímco budou na dovče. To zní dobře, maj psy, kočky, kozy a morčata, ale jsou z Aucklandu…
Janiciny kamarádky byly nedávno na interview v továrně na zpracování ryb v Nelsonu a nabídly, že nám to tam domluvěj taky… na to já rozhodně nemám žaludek, koule, nic prostě a Janice tam na pohovor šla, ale dělat to nechce.
Když jsme byly na Wharariki Beach, všimli jsme si tam poblíž ve dvou café, že sháněj woofery. Říkaly jsme, že je to uplně mimo civilizaci, ale na tejden by to bylo super, kolem je to nádherný. No a jedna ta Janicina kámoška povídala, že tam pracovala a super, kromě café dělaj projížďky na koních. Takže celou dobu jezdila na koni. To nás nadchlo a rozhodly jsme se tam zavolat, jestli by nás tam po Velikonocích nechtěli. Pani říkala, že teď neví, ale ať s ozvem o víkendu.

Takže nakonec náš současnej plán zní zůstat v Kimi Ora do Velikonoc, pak jet buď ještě na tejden na místo s koňma, anebo se rovnou přesunout na jih do Queenstown a sehnat si tam job, než začne lyžařská sezóna. A jestli nám ty hory nedopadnou, tak nemáme tucha, ale dopadnout to musí už proto, že jsme se předevčírem v Nelsonu náhodou nachomejtly k velikonočnímu výprodeji ve sportu a obě si podle hesla „buy now or cry later“ pořídily zimní bundy za nekřesťanský prachy (mami, neptej se, nechceš to vědět), takže je teda ale sakra potřebujem využít.

Yvonne nám dnes přinesla letáček na hudební festival, co se tu koná o víkendu. Živá hudba v buddhistickým meditačním centru. Říká, že si nemůžem nechat ujít The Johnnys, „čtyři lesbičky, co hrajou Johnyho Cashe.“ Awesome! Shodou okolností mi zrovna píše Felipe, co děláme, tak mu o akci říkám a připojuju, ať vezme Gandalfa. Píše, že jasně, tak mu jen ještě cituju, že „je zakázán alkohol, zvířata a omamné látky.“ Odpovídá, že v tom případě s sebou nebere Gandalfa.

Pozorování týdne: Nevadí mít pavouka v rohu místnosti. Nevadí, když vám bydlí v šuplíku nebo ve skříni. Nevadí, když vám spí vedle hlavy na polštáři. To, že máte pavučinu na televizi, neznamená, že jste na ni měsíce nešáhli, ale že jste ji na pět minut spustili z očí.