Ráno nám u dveří trůní sněhová nadílka. Janice z toho
má druhý Vánoce, vybíhá ven v pyžamu a žabkách, a pokřikuje na mě, ať se
jdu honem podívat. Já skypuju a nehnu ani brvou. Nicméně s jejím
povykováním z hovoru stejně moc nemám, takže se nakonec zvednu, abych jí
udělala radost (dovolila jsem si teda vzít bundu a boty). Ou jé, první
sníh je vždycky krásnej. Krom toho koukám, že s ním přišla i kočka.
Překvapeně
si ji přeměřujeme. Ona se toho evidentně nebojí a v mžiku je vevnitř.
Chodí po baráku a podrážděně mňouká, jako by si stěžovala, že to tu není
podle jejího gusta. Zanedlouho nás ale bere na milost a kempuje to na
křesle. Nevypadá, že by se měla k odchodu.
Janice jí dává mlíko a jméno Tom. Odpoledne sice odchází, ale druhej den ráno je zpátky.
Venku se začínaj stahovat mračna,
rozpoutává se solidní liják a fučí, že nám to snad odfoukne barák. Čemuž
bych se mimochodem vůbec nedivila, je to takovej domeček z papíru, můj
táta by se chytal za hlavu, kdo tohle sestavil. Na zimu ideál: izolace
veškerá žádná.
Jedem na letiště za Bradem podepsat
smlouvu, já mám pak šichtu ve Vodafonu. Janice nejde zavřít okýnko u
řidiče, takže na ni zhusta leje. Snaží se ho vší silou vyprostit, jenže
je to držák. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi to hrozně vtipný, faktem
je, že tohle auto už má za sebou lepší časy. Do toho volá Dino, jestli
jsem už na cestě do práce, a jestli bych se mu nemohla stavit pro něco
k jídlu v Mekáči, páč si zapomněl oběd doma. Takže přibržďujem ještě
tam, konečně se nám podaří okýnko vydolovat a zavřít, ale už nechcem
riskovat, že se zase šprajcne, a tak slečna za přepážkou nechápe, proč
si objednávku nenecháme normálně podat, ale vystupujem pro ni.
Na letišti nejdřív házim po Dinovi
hamburgerem a oznamuju, že musim jít podepsat tu smlouvu, ale budu za
pět minut zpátky. To by bylo v cajku. Jenže Brad je rád, že nás vidí, a
hrozně se vykecává. Usmívám se, přikyvuju a pod stolem nervózně
podupávám nohou. Diví se, že mám všechno tak rychle přečtený a nemám
žádný dotazy. Aby se neřeklo, tak se teda s jednim vytasim, a to kdy se
budeme fotit na tu bezpečnostní kartu, když za tři dny začínáme
pracovat. Na to se Brad sám nad sebou upřímně podiví, že to ještě
neproběhlo. God… Takže nás bere se vyfotit, což mě přivádí k úvaze nad
tím, jestli mi dneska prošel rukou hřeben… o něčem jako řasence ani
nemluvě. Navíc jsme zmoklý jak slepice. No… co se dá dělat.
Když po půl hodině sprintuju směrem k
Vodafonu, řikám si, že ten hamburger by mohl být polehčující okolnost. A
taky že jo, Dino hlásí, že don’t worry. Vůbec působí tak nějak
rezignovaně, vypadá to na den blbec. Zmateně mžourá kolem, kromě oběda
si zapomněl i brejle. Většina letů je zrušenejch kvůli počasí, a tak se
nedá říct, že se u nás dveře netrhnou. Asi dvě hodiny děláme papírování,
Dino se u toho rozčiluje nad Zeeho způsobem administrativy a
přešlapama, následná inventura je pak pro něj už vrcholem pekla.
Namítám, že to aspoň není stereotyp, že občas je potřeba trocha pekla,
aby zamíchalo každodenní nudou, a on mě vraždí pohledem.
Později odpoledne se stavuje na pokec policajtka Mel, co většinou
vykládá o různejch kašičkách, co vaří svýmu mimču. Ukazuje, že dostala
nějakou děkovnou kartu a dvě čokolády. Víte, proč?! Protože dneska je
shitty day, lidi jsou nakvašený kvůli zrušenejm letům a panuje zmatek =
všichni zaměstnanci si zaslouží poděkování a čokoládu na nervy. Tomu
říkám přístup. Načuhuje taky policajt Jason, co mi občas nosí kafe a
hrozně sladký sušenky. Je mi to blbý, ale tak zase ho s tim přece
nevyhodim. Začal číst můj blog, vkládá si celý články do google
překladače – nemůže to dávat moc smysl, ale prej v pohodě ( no s jedním
jsem to zkusila a to, že mi můj otec něco dal, bylo přeloženo, jako že
se oženil...). Už vim, že jeho kérka je v hebrejštině. Z čehož ale
nejsem o nic moudřejší. Kdybyste někdo náhodou tímhle jazykem vládnul,
můžete mi pomoct:
Když to rozluštim, dostanu exkurzi do skladu policejních zbraní nebo co.
Po cestě z práce mám krásnej výhled na the Remarkables, jezero Wakatipu a noční Queenstown.
Dnešní zatažená obloha s měsícem v úplňku vypadá jako rozklepnutý vejce
s obrovským bílkem. Kochám se tou nádherou a nahlas si zpívám. Dělám to
tak odjakživa, když jdu někde sama. Nicméně se vždycky tu a tam ohlížim a
ujišťuju, že mě nikdo nemůže slyšet, protože se stydim. Tady to řešim
tak, že zpívám jen český songy, a tak mi nikdo nerozumí. To mi nějakým
záhadným způsobem nevadí. Když jsem ještě bydlela ve svej rodnej vísce,
jezdila jsem jednu dobu každej den plavat a pak pozdě večer domů vlakem.
Umístění nádraží je u nás na vesnici naprosto absurdní, k civilizaci se
musí člověk táhnout kolem rybníka dvacet minut do kopce. Vzpomínám si,
že jsem jednou takhle od toho vlaku šla a rozjížděla to na plný koule.
Za rybníkem jsem si všimla, že je obsypanej nočníma rybářema. Naštěstí
byla tma jak v pytli, a tak nemohli vidět, že jsem rudá až na prdeli.
Když dorazím ke svému současnému domovu,
najdu tam na návštěvě Bee. Dozvídám se, že Janice je se svým sněhovým
šílenstvím oproti ní žabařka, Bee ráno letěla ven úplně bosa a
v plavkách. Celej den společně strávily tím, že dělaly do sněhu anděly a
stavěly sněhuláky. No asi něco, jako když mně bylo deset :)
Mimochodem ve Warehousu si uvědomili, o
co přišli, a začali nás opět zvát na noční doplňovací směny. Jupí.
Dostáváme smlouvu a tričko, co má vzadu místo cedulky vyšito „Love your
customer“. Haha.
Žádné komentáře:
Okomentovat