12. 4. 2014 Need a job, bro

Podle místních, internetu a cestovních průvodců je náš region nejslunnější oblastí na celým Zélandu. Údajně si užíváme 2500 hodin slunečního svitu za rok.

Už deset dní v kuse chčije. A já se ptám, kde je pravda?!

Janice si vždycky před spaním píše tři věci, co jí během dne udělaly radost. Klidně maličkosti. Poslední dobou jí s tim musim radit. To je fakt smutný :D Na mě zatím depka nepadá, aspoň mám po odpoledních čas psát. Večer se často válíme na gauči zabalený do deky a pouštíme si film. Jan u toho štrikuje svoji šálu (bude to její první šála v životě) a já kalim lahváče. A seděj s náma i moje plyšová krysa a její medvěd (jó holt některý lidi z toho nevyrostou nikdy), a někdy i Marley.

Když máme volno, děláme si ráno velkou snídani, pijem kafe s Baileys u TVNZ Breakfast, čtem Nelson Mail a je nám hej :)

Včera se na mě provalilo, že jim pěnu do koupele. Měli jsme už podruhý k večeři famózní smaženou rejži s limetovejma listama, na kterejch si hrozně ujíždim. Nikdo jinej je nejí, jsou v jídle jen, aby ho provoněly, chutnaj jak mejdlo. Což se většině lidí nezdá. A tak jsem ty nechápavý pohledy ještě trumfla přiznáním, že ujíždim na pěně. Prostě pokaždý, když tu pěnu ve vaně mám, trochu si dám. Voní tak krásně, až to musim ochutnat. Moje máma mi vždycky říkala, že mě to zabije. Jenže taky říkala, že když se nebudu mejt mezi prstama u nohou, přirostou mi k sobě nebo že když budu naschvál šilhat, tak mi to zůstane. Anebo že když vypustíme přemnožený křečky do lesa, budou si tam stavět domečky a žít šťastně až na věky.

Bojovej úkol posledních dní: sháníme práci. Potřebujem začít vydělávat těžký prachy a za chvíli bude čas změnit lokál, nemá smysl zůstávat dlouho na jednom místě. Nejtěžší bylo ujasnit si, kam míříme. Janice touží vidět sníh a její sen je pracovat přes zimu na horách a naučit se lyžovat a tak vůbec.  Problém je, že takovej sen tady má skoro každej. Dostat se na sezónu do lyžařskýho střediska je prej zatraceně těžký. Nicméně my se ničeho nebojíme, takže jsme vyplnily on-line žádosti do Queenstown a Wanaky na pozici obsluha café a uvidíme, co se bude dít. Jestli se s náma někdo bude chtít bavit, zjistíme až tak za měsíc, a pokud bychom měly úspěch, sezóna začíná až koncem června. Takže teď zbejvá sehnat si něco do tý doby. Rozehrávaj se (a taky padaj) různý možnosti. Pokud bysme chtěly, můžem kdykoli začít sbírat v okolí jabka. Což ale nechcem, protože za prvý teď furt leje jak z konve, a za druhý prostě nechcem. Každej říká, že je to sakramentská dřina. Pak taky můžem sbírat v okolí kiwi. Důvody, proč nechcem, jsou podobný, jen to už není taková dřina. Veškerý joby na balení ovoce v okolí jsou zabraný.
Yvonne říká, že bych mohla určitě dělat ve Vyvržený velrybě za barem, ale to by znamenalo tu zůstat a to ne ne ne. Taky přinesla noviny, kde mi ukázala job prej přímo pro mě, dokonce ubytko zadarmo – ale nadpis "Ladies 18+" mi teda vzal vítr z plachet.
Odpovídat na nabídky na internetu nemá cenu. Emailů jsme už poslaly tak milion a nikdo se neobtěžoval reagovat. Člověk se musí jít zeptat osobně, případně zavolat na číslo, který dostane od někoho známýho. Na HelpXu se mi včera ozvala jedna rodinná farma, jestli se jim nechci starat o zvířata, zatímco budou na dovče. To zní dobře, maj psy, kočky, kozy a morčata, ale jsou z Aucklandu…
Janiciny kamarádky byly nedávno na interview v továrně na zpracování ryb v Nelsonu a nabídly, že nám to tam domluvěj taky… na to já rozhodně nemám žaludek, koule, nic prostě a Janice tam na pohovor šla, ale dělat to nechce.
Když jsme byly na Wharariki Beach, všimli jsme si tam poblíž ve dvou café, že sháněj woofery. Říkaly jsme, že je to uplně mimo civilizaci, ale na tejden by to bylo super, kolem je to nádherný. No a jedna ta Janicina kámoška povídala, že tam pracovala a super, kromě café dělaj projížďky na koních. Takže celou dobu jezdila na koni. To nás nadchlo a rozhodly jsme se tam zavolat, jestli by nás tam po Velikonocích nechtěli. Pani říkala, že teď neví, ale ať s ozvem o víkendu.

Takže nakonec náš současnej plán zní zůstat v Kimi Ora do Velikonoc, pak jet buď ještě na tejden na místo s koňma, anebo se rovnou přesunout na jih do Queenstown a sehnat si tam job, než začne lyžařská sezóna. A jestli nám ty hory nedopadnou, tak nemáme tucha, ale dopadnout to musí už proto, že jsme se předevčírem v Nelsonu náhodou nachomejtly k velikonočnímu výprodeji ve sportu a obě si podle hesla „buy now or cry later“ pořídily zimní bundy za nekřesťanský prachy (mami, neptej se, nechceš to vědět), takže je teda ale sakra potřebujem využít.

Yvonne nám dnes přinesla letáček na hudební festival, co se tu koná o víkendu. Živá hudba v buddhistickým meditačním centru. Říká, že si nemůžem nechat ujít The Johnnys, „čtyři lesbičky, co hrajou Johnyho Cashe.“ Awesome! Shodou okolností mi zrovna píše Felipe, co děláme, tak mu o akci říkám a připojuju, ať vezme Gandalfa. Píše, že jasně, tak mu jen ještě cituju, že „je zakázán alkohol, zvířata a omamné látky.“ Odpovídá, že v tom případě s sebou nebere Gandalfa.

Pozorování týdne: Nevadí mít pavouka v rohu místnosti. Nevadí, když vám bydlí v šuplíku nebo ve skříni. Nevadí, když vám spí vedle hlavy na polštáři. To, že máte pavučinu na televizi, neznamená, že jste na ni měsíce nešáhli, ale že jste ji na pět minut spustili z očí.