4. 5. 2014 Odvrácená strana Queenstown aneb Noční můra z Fryer Street

Od rána prolejzáme Lakes Weekly a hledáme rozumnej podnájem. Odpovídáme na dva nejlevnější inzeráty (který jsou stejně pořád šíleně drahý) a domlouváme si prohlídku. Jeden z nich – Nice View Ltd. – má vlastní web, a tak na to házíme očkem. Pokoje vypadaj pěkně, na stránkách se mimo jiné praví, že v bytě je útulno a čisto. Majitel akcentuje zejména krásnej výhled a „very cool“ spolubydlící.

Leon se nabízí, že nás tam vezme autem a po cestě se ještě stavujem v supermarketu na nákup. Zrovna tam vylepujem náš inzerát, že sháníme bydlení, když nás osloví sympatickej postarší chlápek. Právě se chystal vyvěsit, že jeho dcera bude pronajímat v baráku pokoj. Dáváme se s nim do řeči, za chvíli dorazí i zmiňovaná dcera, ale pokoj by byl k dispozici až za dva tejdny… Řikáme, že potřebujem bydlet zejtra… Chlápek nadhazuje, že jeho syn Devon by možná mohl mít volnej pokoj taky a dává nám na něj číslo. No tak ok, tohle nevypadá špatně. Devon má z táty srandu, že mu teda huba jede, nicméně pokoj má ready a máme se večer stavit.

Takže první prohlídka: Ženská – Asiatka – se nás nejdřív ptá, jak dlouho chceme zůstat, a když říkáme, že možná jen šest tejdnů, vůbec se jí to nezdá a vypadá, že nám byt snad ani nepůjde ukázat. Že prej to chce pronajmout dlouhodobě. No nakonec se teda uvolí. Jedná se o celej komplex podobnejch domků. Když kolem jednoho procházíme, všimnu si, že je vevnitř příšernej bordel, ale mám s sebou občas v hlavě takovej hlásek, co mi našeptává sladký lži, a ten říká, že v domku, kam nás vede, to takhle rozhodně vypadat nebude.

V předsíni spěj dva lidi – našrot – na gauči, na stole (a všude kolem) se válej prázdný flašky. Jako nejsem žádnej puritán ani pártykaz, ale tohle je trochu moc i na mě… všude rozbitý sklo, po zemi rozlitý pivo, jen to čvachtá, v koupelně nablito… nablito před hajzlem, poblitý okna. Kuchyně jak z dokumentu o lidech trpících nutkavým hromaděním, nevěřim, že v tej kupě odpadků nic nežije. Hele jo… stane se, že úklid po párty se protáhne, stane se, že někdo hodí šavli, možná i na ty okna… ale to, co vidim tady, už nikdy nikdo neumeje. Není to možný. Ani za milion let. Ženská: „Oni tu zrovna včera měli velkou párty…“ No to vidíme, jediný, co tu chybí, je hovno uprostřed obýváku.

V situacích, kdy člověk neví, jestli se má smát, anebo brečet, vždycky šáhnu po tej první variantě, a tak mi nejdřív začínaj cukat koutky, za chvíli bublám smíchy a na cestě ze dveří se už tlemim nahlas, protože si nemůžu pomoct. Klepu na Janice a valim bulvy, že NO, NO, NO, a ona zuřivě kejve. Když ženská zahlásí, že nám ukáže ještě jeden pokoj ve vedlejším domku, chytám se za hlavu. V cimře jsou tři palandy, přes každou přehozená záclona. Myslela jsem, že oči už mít víc vykulený nemůžu, ale vida – jde to. Bojim se, že mi to zůstane. Za jednou ze záclon sedí jakejsi týpek a ženská prohodí: „Ty tu ještě bydlíš? Aha… já myslela, že už tady dávno nejseš…“ A k nám: „No jo, tak tady nic…“ Nedokáže si představit, jak MOC mě to mrzí. Na rozloučenou hlesnem, že dáme vědět. Co že to po nás chtěla? Zůstat dlouhodobě?! Ta nemůže mít všech pět pohromadě.

Druhej byt je jak z bláta do louže. Znáte film 96 hodin (Taken)? Dvě holčiny vyrazej na prázdniny do Paříže, unesou je obchodníci s bílým masem a táta jednej z nich, nejvíc nabušenej policajt, se je vydává zachránit. Kdo viděl, pamatujete si tu scénu, kdy dceru konečně najde, a ona leží zdrogovaná za plentou na špinavý posteli, v baráku, kde holky nutěj k prostituci? Jo, tak tam jsem byla.

Nice View Ltd. website = ty nejvíc fake webový stránky, co můžou existovat. Ať žije photoshop, bullshit a ironie. Asi za největší lež bych považovala jejich motto: „You won't wanna leave“. A spolubydlící se mi teda very cool taky nezdáli. Hlavně že tam má každej svoji fotku, ale koupelnu se vyfotit neodvážej (já se tam neodvážila ani vkročit, takže žádnej div). Jako jo, výhled máš pěknej, to se jim musí nechat, ale bojíš se jít domů. Tohle jsem vážně nečekala. Nechápu, že se ty lidi nestyděj něco takovýho nabízet. Janice říká, že za celou dobu na Zélandu nic podobnýho neviděla a to už sháněla ubytování po pár městech. Mám strach se jet podívat na třetí byt.

Po cestě opět potkáváme Tima, jelikož bydlí ve stejnej lokalitě. Musí si myslet, že ho stalkujem. Dům vypadá normálně – to je dobrý znamení. Devon nám jde okamžitě naproti – respektive první jde jeho chundelatá bradka – a je to sympaťák. Ukecanej třiadvacetiletej maník, co hraje fotbal a pracuje na letišti. Říká, že se tu před náma bylo podívat už pár lidí, a je vážně rád, že jsme přišly, páč většina z nich bylo fakt divnejch. Jsme rády, že nevypadáme divně. Ptá se, jestli se chcem podívat i na koupelnu.
„No rozhodně!“ vyštěknu na něj, a to tak, že zůstane chudák koukat. Omlouvám se a vysvětluju, že jsem dneska viděla takový věci, že potřebuju zkontrolovat, jestli tam nevaří perník nebo tam nemá někoho svázanýho. Všechno vypadá prostě normálně, cena na zdejší poměry rozumná, akorát v pokoji není nic než poličky a my nemáme postel… Devon říká, že nám zkusí nějakou zařídit. To by se docela šiklo. Na rozloučenou říká: „Welcome on the board!“ a Janice se ho ptá, jestli je pilot. Tlemí se, že letadlo by mu fakt nikdo nesvěřil. Šílený je, že cena je prakticky stejná jako za ty dvě nehorázný díry, co jsme viděly předtím, a ještě máme navíc neomezenej internet. Nemůžu se dočkat, až se nastěhujem.

Večer je ve znamení čínskej kuchyně, děláme tradiční Chinese steamed buns a sladkou dýňovou polívku s rejžovým vínem. Seznamuju se s Max, krásnou Číňankou, která pracuje pro společnost provozující skydiving a žije v baráku se čtyřma Čechama. Prej že jsou hrozně milí, pořádkumilovní a pořád chlastaj.

Profík

Amatér

Mňamka

Mňamka 2

Kolem neustále pobíhá Leon a po všech uklízí. Vůbec jako už se delší dobu pozastavuju nad tím, jak neuvěřitelně hodnej ten týpek je. Strašně rád připravuje jídlo, ale nerad jí (taky že je tenkej jak špageta) – značka ideál. Všude nás s Jan vozí, tašky z nákupu mi okamžitě rve z ruky, nenechá mě umejt jedinej kus nádobí. Mně je to vzhledem k tomu, že pro mě Číňani pořád vaří, blbý, takže každý jídlo končí vystrkováním od dřezu a bitkou o talíře. Co je nejhustší, rozhodl se nám s Janice nechat svoje auto s tím, že ho pak v sezóně prodáme a pošlem mu peníze... tomu řikám kámoš.

2. 5. 2014 Paní, co se neuměla smát

Den nezačíná zrovna nejlíp, kluk, co s náma sdílel pokoj, Janice ukradl ručník. Divim se jak to, že nedal přednost tomu mýmu se surfujícím bobrem, ale pochopim poté, co zjistim, kolik stál ten její. Týpek věděl, co bere. Hajzl jeden, lituju úsměvu, co jsem mu věnovala, než jsme se odebraly na snídani.
Na interview s sebou pakujem i gorilu a Leon nás bere autem na dobrý stopovací místo. No, dobrý… před hřbitovem. Hřbitov sousedící s benzínkou a přímo na dálnici jsem teda ještě neviděla.

Nabírá nás postarší chlápek, co táhne za autem loď, a tak to zrovna moc nerozjíždí. Nicméně krajina kolem je nádherná , a tak se můžem aspoň kochat. Změna terénu oproti severu značná.

Ve Wanace se vyškrábeme do kopce k budově, kde má probíhat pohovor, a čekáme. Za chvíli se otevíraj dveře a Emma mě zve dovnitř. Už po úvodních pozdravech je mi jasný, že v reálu není zdaleka tak milá a cool, jako se zdála po smskách. Borka má poker face jak nikdo. Vypadá to, že kdyby se usmála, chytla by z toho křeč. Stroze položí otázku a pak civí. Na moje vtípky absolutně nereaguje. Jen civí. Je jedno, jak se snažim, ten pohled je pořád stejnej. Jsem z toho nervózní. A já když jsem nervózní, tak mluvim, takže melu a melu, táhnu svůj nekonečnej monolog, kterej nevim, kdy mám ukončit, protože v Emmě by se reakce nedořezal. Chvílema přemejšlim, jestli je vzhůru. Když už z ní něco vypadne, vůbec to nekoresponduje s tónem, jakým to řekně. Představte si, že někdo prohlásí, že něco je awesome, ale stylem, jako by vám přál upřímnou soustrast. Měla by na to mít papíry.

Když odtamtud po hodině svýho žvatlání vypadnu, přemejšlim, jestli je ta ženská výsledkem toho, že seká interview jako na běžícím pásu, anebo jsem jí prostě z nějakýho důvodu hrozně (ale hrozně!) nepadla do oka. Těžko říct. Nicméně Janice na horkým křesle strávila jen dvacet minut (zřejmě proto, že jak jsem chytla kecavou, tak jsem o ní Emmě prakticky všechno řekla) a pocit z toho má uplně stejnej. No jo, tak se z toho jdem radši projít. Lunchtime u Lake Wanaka.
 

Oká, takže Janice mě naučila jíst chipso-sendvič. Zavání mi to Babicou: když nemáte rajče, hoďte tam chipsy. Ale šmakuje.

Po sváče si to štrádujem směr silnice na Queenstown, vztyčujem stopovací ceduli a gorila palec. Kolem už je podzim v plným proudu.

Ještě než vůbec dorazíme na místo určení, se skřípěním u nás zastavuje pani ve středních letech se slamákem, slunečníma brejlema a šíleným přízvukem, která nám oznamuje, že jdem na druhou stranu. Bere nás přes město na správnej směr a po cestě na nás chrlí tisíc milion informací, prej že včera zlobila, a tak dneska dělá dobrej skutek, už takhle přesměrovala pár zmatenejch backpackerů, je jí uplně jedno, odkud jsme, hlavně, když nám je rozumět, umim se smát, oho!, to je pro stopaře velký plus, chlapi jsou k prdu, máme si pořídit robertka jako ona a tady je link na e-shop. Uff, jak když po vás přejede tajfun. Zpátky do Wanaky jedeme s týpkem, co si myslel, že mám v náruči děcko. No to by byl ale pěkně chlupatej černoušek:))

Ocitám se v čínsko-malajsijskej komunitě. O jejích členech můžu zatím prohlásit, že jsou pořád vysmátý, strašně hodný a příšerně nahlas jedí, mlaskaj a srkaj. Není to zrovna hudba pro moje uši, ale tak jakýpak copak. Věčně se mezi sebou bavěj čínsky a já jen koukám z jednoho na druhýho. Ale už umim říct „na zdraví!“ = „gān bēi“ a „dobrý pivo“ = „hǎo píjiŭ“.

Den zakončujem v hospodě (Emmin kamennej ksicht je potřeba zapít), kromě Janice a Leona se k nám přidává i Kim, pohrkanej hyperaktivní Číňan, u kterýho bych přísahala, že na něčem frčí. Náhodou taky potkáváme náš včerejší taxík Tima, a tak mu aspoň kupujem mu pivo.

Nekonala se žádná velká párty, zatím taky není co slavit. Nicméně stačilo. Dvě hǎo píjiŭ a Janice to zařízla v hostelovej kuchyni na gauči. Bloody Asians.

1. 5. 2014 Tato gorila cestuje do Wanaky, nenechte ji čekat

Náš inzerát na spolujízdu zůstal bez odezvy, takže ráno vyrážíme na stopa. Respektive spolíháme na gorilu, že to oddře za nás. 

Základem je dostat se na silnici z města, což vypadá jako docela problém. Gorila si může ruku vykroutit, a nikoho to nezajímá. Když konečně snad po půl hodině zastavuje auto, týpek říká, že se vrátil, páč si myslel, že prodáváme psa. Prej na tom není se zrakem nejlíp (no to si myslim) a nezaostřil, co máme na ceduli. Řikal si hergot, to je fakt ujetý, a jel se zpátky podívat, jestli to myslíme vážně. No to jsme na tom hodně špatně, když nám zastaví jen člověk, co si myslí, že prodáváme psa. Nicméně nás teda nabírá a vychází najevo, že je právě v práci. Jeho job bych chtěla mít – jel se podívat na zasněžený hory, protože už ho nebavilo checkovat facebook. Vyhazuje nás na stopovatelnym místě a ujišťuje, že dvě hezký holky nemůžou mít problém. Hm, jenže my jsme dvě hezký holky s tisíci a jedním báglem.

No nakonec jsme vystřídaly šest aut a řidičů. Což znamenalo šestkrát po sobě opakovat tu samou ohranou písničku… jsem Česka, Jan Malajsijka, jsme na Zélandu tak a tak dlouho, dělaly jsme to a to, je to nádherná země, Kiwis are so nice… jsem společenskej a ukecanej člověk, ale tohle bych si fakt přála mít nahraný v telefonu a vždycky to každýmu nejdřív přehrát. Jediným zádrhelem cesty byl Pleasant Point, řiť světa mezi Timaru a Fairlie, kde nás vysadil chlápek, co tvrdil, že je to pro nás nejlepší místo, pokud směřujem na Lake Tekapo. Nevim, co jsme mu udělaly. Pleasant to tam teda vůbec nebylo, provoz tak jedno auto za deset minut a zkejsly jsme tam skoro hodinu. Už jsme jen rezignovaně seděly v trávě u silnice a přemejšlely, jak to jako uděláme, abysme se dostaly na zejtřejší ranní interview. Nakonec nás z toho vysekala místní mamina s dětma, co zkonstatovala, že jsme toho předchozího řidiče musely výjimečně nasrat.

Ve Fairlie nám zastavuje mladej týpek s rychlým autem – Tim, naše záchrana –, a že prej nejede do Wanaky, ale do Queenstown. Whatever, man…Stejně tam chcem zakotvit a dostopovat další den do Wanaky na pohovor by neměl bejt problém. Tim je finanční poradce cestující z pracovní schůzky v Christchurch a v autě už se kousal nudou, takže je rád, že má společnost. Rychlostní limity ignoruje a těch 300 km dává za dvě a půl hodiny. I tak jsme ale na místě určení těžce za tmy.

V Queenstown je to Asiat, kam se podíváš. I Jan valí bulvy, že tolik krajanů pohromadě nikde na Zélandu neviděla. Dáváme si spicha s jejím kámošem Leonem, kterej bydlí ve stejným hostelu, jako budem teď tři dny my. Leon je Číňan vysmátej jak sluníčko na hnoji a má s sebou partu stejně rozjívenejch kamarádů, který tu v pěti stupních stepujou v žabkách. Celej u vytržení nám říká, že nedávno poskytoval interview celostátní televizi. Brodil se v žabkách ve sněhu, tak se ho ptali, jestli mu není zima.
Leon už žabky nenosí. Ne proto, že by mu snad byla zima, ale protože už nechce bejt v televizi.
Je na Zélandu skoro rok, už ho to tu strašně nebaví a nemůže se dočkat zpátky domů. Poslední věc, co tu potřebuje ošéfovat, je prodat svoje auto, což se mu teď mimo sezónu nedaří. Bere nás na nákup do suproše, dáváme rychlou večeři a odebíráme se do hajan. Big day tomorrow.