2. 5. 2014 Paní, co se neuměla smát

Den nezačíná zrovna nejlíp, kluk, co s náma sdílel pokoj, Janice ukradl ručník. Divim se jak to, že nedal přednost tomu mýmu se surfujícím bobrem, ale pochopim poté, co zjistim, kolik stál ten její. Týpek věděl, co bere. Hajzl jeden, lituju úsměvu, co jsem mu věnovala, než jsme se odebraly na snídani.
Na interview s sebou pakujem i gorilu a Leon nás bere autem na dobrý stopovací místo. No, dobrý… před hřbitovem. Hřbitov sousedící s benzínkou a přímo na dálnici jsem teda ještě neviděla.

Nabírá nás postarší chlápek, co táhne za autem loď, a tak to zrovna moc nerozjíždí. Nicméně krajina kolem je nádherná , a tak se můžem aspoň kochat. Změna terénu oproti severu značná.

Ve Wanace se vyškrábeme do kopce k budově, kde má probíhat pohovor, a čekáme. Za chvíli se otevíraj dveře a Emma mě zve dovnitř. Už po úvodních pozdravech je mi jasný, že v reálu není zdaleka tak milá a cool, jako se zdála po smskách. Borka má poker face jak nikdo. Vypadá to, že kdyby se usmála, chytla by z toho křeč. Stroze položí otázku a pak civí. Na moje vtípky absolutně nereaguje. Jen civí. Je jedno, jak se snažim, ten pohled je pořád stejnej. Jsem z toho nervózní. A já když jsem nervózní, tak mluvim, takže melu a melu, táhnu svůj nekonečnej monolog, kterej nevim, kdy mám ukončit, protože v Emmě by se reakce nedořezal. Chvílema přemejšlim, jestli je vzhůru. Když už z ní něco vypadne, vůbec to nekoresponduje s tónem, jakým to řekně. Představte si, že někdo prohlásí, že něco je awesome, ale stylem, jako by vám přál upřímnou soustrast. Měla by na to mít papíry.

Když odtamtud po hodině svýho žvatlání vypadnu, přemejšlim, jestli je ta ženská výsledkem toho, že seká interview jako na běžícím pásu, anebo jsem jí prostě z nějakýho důvodu hrozně (ale hrozně!) nepadla do oka. Těžko říct. Nicméně Janice na horkým křesle strávila jen dvacet minut (zřejmě proto, že jak jsem chytla kecavou, tak jsem o ní Emmě prakticky všechno řekla) a pocit z toho má uplně stejnej. No jo, tak se z toho jdem radši projít. Lunchtime u Lake Wanaka.
 

Oká, takže Janice mě naučila jíst chipso-sendvič. Zavání mi to Babicou: když nemáte rajče, hoďte tam chipsy. Ale šmakuje.

Po sváče si to štrádujem směr silnice na Queenstown, vztyčujem stopovací ceduli a gorila palec. Kolem už je podzim v plným proudu.

Ještě než vůbec dorazíme na místo určení, se skřípěním u nás zastavuje pani ve středních letech se slamákem, slunečníma brejlema a šíleným přízvukem, která nám oznamuje, že jdem na druhou stranu. Bere nás přes město na správnej směr a po cestě na nás chrlí tisíc milion informací, prej že včera zlobila, a tak dneska dělá dobrej skutek, už takhle přesměrovala pár zmatenejch backpackerů, je jí uplně jedno, odkud jsme, hlavně, když nám je rozumět, umim se smát, oho!, to je pro stopaře velký plus, chlapi jsou k prdu, máme si pořídit robertka jako ona a tady je link na e-shop. Uff, jak když po vás přejede tajfun. Zpátky do Wanaky jedeme s týpkem, co si myslel, že mám v náruči děcko. No to by byl ale pěkně chlupatej černoušek:))

Ocitám se v čínsko-malajsijskej komunitě. O jejích členech můžu zatím prohlásit, že jsou pořád vysmátý, strašně hodný a příšerně nahlas jedí, mlaskaj a srkaj. Není to zrovna hudba pro moje uši, ale tak jakýpak copak. Věčně se mezi sebou bavěj čínsky a já jen koukám z jednoho na druhýho. Ale už umim říct „na zdraví!“ = „gān bēi“ a „dobrý pivo“ = „hǎo píjiŭ“.

Den zakončujem v hospodě (Emmin kamennej ksicht je potřeba zapít), kromě Janice a Leona se k nám přidává i Kim, pohrkanej hyperaktivní Číňan, u kterýho bych přísahala, že na něčem frčí. Náhodou taky potkáváme náš včerejší taxík Tima, a tak mu aspoň kupujem mu pivo.

Nekonala se žádná velká párty, zatím taky není co slavit. Nicméně stačilo. Dvě hǎo píjiŭ a Janice to zařízla v hostelovej kuchyni na gauči. Bloody Asians.