29. 4. 2014 Šílenej řidič-bezdomovec, magic mushrooms a bahno

Nastává čas jednat. Přes známý nám žádnej job nedopadnul – a Felipe se navíc neozval vůbec, ani že by třeba dal vědět, že pro nás nic nemá. Takže oznamuju Janice, že už to není náš kámoš. Pořád ještě nevíme datum interview ve Wanace, ale prostě se přesouváme na jih a uvidíme, co se bude dít tam. Hodláme stopovat do Christchurch (420 km), přespat tam a další den stopovat do Wanaky (430 km). Řidiči, třeste se.

Poslední den = poslední výlet. Můj nezávislý průvodce tvrdí, že si v oblasti nemůžeme nechat ujít The Grove, džungloidní procházku, údajně jednu z nejkrásnějších krátkejch tras na celým Jižním ostrově. Já tvrdim, že bysme si neměly nechat ujít Rawhiti Cave, krápníkovou jeskyni, ale Janice protestuje, že poslední půl hodina vejšlapu na místo vede po extrémně strmej a úzkej cestičce, koryto řeky, který je potřeba překročit, může bejt plný vody – a po nedávným dešti to bude neschůdný. Takže se shodujem, že se prostě zeptáme v i-Site, co nám doporučujou.

Do našeho woofer příbytku se už nastěhoval německej (jak jinak) pár, co za nás bude přebírat štafetu. Člověk by řekl, že do páru patřej dva, nicméně osoby se tu vyskytly tři. A je to celkem svérázná trojka. Když jsem je potkala poprvý a zapředla nenucenou konverzaci, holka se mi svěřila, že se s přítelem hodlá co nejdřív rozejít, že je to na hovno. Zmiňovanej přítel seděl vedle ní na gauči a jen koukal. Po zbytek dne jenom kouřil. Taky se zmínila, že maj s sebou ještě kamaráda, kterej je teď pryč jejich autem. Nemá řidičák. A neumí řídit. Když mu půjčili auto posledně, rozjel to na špatnej straně silnice a trochu ho naboural. Ptám se, jestli tenhle týpek teď řídí jejich auto. Jo. Pohoda… Kámoš ke všemu pár dní nemá kde bydlet, takže by se ubytoval tady na gauči. Namítám, že kdokoli tu chce přespat, musí vypláznout aspoň 15 babek a nahlásit se. Následně čelim otázce, jestli to sem někdo chodí kontrolovat. To ne. A moje věc to není, klidně si sem třeba nastěhujte bandu opic, mně je to jedno.

Kámoš – Leo – nevypadá německy, a taky že je to napůl Palestinec. Je neustále vyděšenej, aby náhodou někdo nepřišel a nevyhmátnul ho, pořád kouří a hraje na kytaru. Dáváme mu jídlo, mejdlo a taky gumičku do vlasů, aby na to hraní aspoň viděl.

Než vyrazíme na výlet, ptáme se, co hodlá dneska dělat, a on, že se tu bude schovávat. Nabízíme, jestli nechce jet s náma. Rozhodování mu kupodivu zabralo asi tak zlomek sekundy. Po cestě vypráví, jak dělal woofing poblíž Takaky, ale špatně se podíval a dostal se do gay komunity. Chlapci se na Velikonoce převlíkali do růžovejch králičích oblečků, super vařili a připomínali mu jeho tetičku. Beru si od něj kontakt, to zní jako sranda. Na dotaz, co tam dělal, odpovídá, že louskal ořechy. Nut cracking v gay komunitě – no to zní báječně:D Pak byl tejden na Hare Krišna farmě, kde spal v hippie busu a jedl jen suchou rejži. Říká, že tyhle dvě zkušenosti po sobě byly too much.

Za chvíli se ocitáme v i-Site, kde nám paní všechno odkejve a přidává, že máme super počasí a není se čeho obávat. Oukej.  Při procházce Takakou se ukazuje, že Leon je plnej spousty užitečnejch informací. Jako třeba že chlápek v pojízdnej kavárně na parkovišti neprodává ani tak kafe, jako spíš trávu nebo že na plácku vedle galerie obvykle postává týpek, od kterýho se daj sehnat magic mushrooms. Prej to má všechno od gayů, který jeli v ledasčem. Na odpoledne si sjednává schůzku v kafekáře.

The Grove – můj nezávislý průvodce se asi posral v kině. Celá trasa trvala asi jen 15 minut a člověk se většinou prostě brodil popadanejma větvema. No hádám, že jsme měli blbý načasování. Leo nás poučil, že bysme měly jíst sliz kapající z listů stromů – prej chutná jak med. Výhled byl pěknej, ale kam se to hrabe na to, co jsem tu už viděla.

 Jo a Aneto, tohle jsem ti tam vyryla nehtem do skály.

Další na programu byla moje jeskyně. Obávaná cesta na vrchol byla… no asi tak:

 

Do kopce jsme supěli, z kopce jeli. Ale jinak to byla procházka pěkná a jeskyně stála za to. 

Po návratu na parkoviště s hrůzou zjišťujem, že jsem nechala klíče od auta ve dveřích. Not cool. Vysvětluju Janice, že pokud se mnou bude cestovat, na věci jako tohle si bude muset zvyknout – jsem chodící pohroma. Taky koukám, že mám sms od jakejsi Emmy, co mě zve v pátek na pohovor. Wanaka Ski! Jenže Janice žádnou sms nemá… A pak je tu zmeškaný volání od Aarona. Psychicky se připravim na hovor s nim a volám zpátky. Mumlá, že potřebuje o víkendu do Christchurch a možná by mohl jet zejtra a vzít nás. Super!! Podotýkám, že představa pěti hodim s nim v autě mě poměrně děsí, načež on odpovídá, že je to vzájemný a že si to ještě rozmyslí.

Po cestě zpátky řešíme páteční inteview, domlouvám si čas a ptám se Emmy, jak je to s Janice, že jsme chtěly mít pohovor ve stejnej den. Spekulujem, jestli snad neprošla dalším kolem otázek... snad jedině, že by ve Wanace nesnášeli tom yum soup, kterou Janice napsala, že by byla, kdyby byla polívka. Já mimochodem napsala česnečku: Traditional Czech garlic soup, your best friend when hungover – It’s Czech. It’s easy, doesn’t need much. Good with beer.
Emmě trvá odpověď sto let (Janice už má okousaný všechny nehty), ale nakonec se dočkáme sms, že v tom maj jenom bordel a pohovor má hned po mně. Takže všechno v cajku. V Takace si ještě Leo vyzvedává svoji trávu a stavujem se v suproši pro víno, který s Janice plánujem na naši poslední noc vypít. Jako sladkou tečku jsme chytli tohle:

Pozorování týdne: Kiwi nejsou čórky.

Před pomalu každým druhým domkem stojí prodejní stánek, většinou s ovocem. Někdo prodává jabka, někdo kiwi, někdo koňskej trus. Nicméně zboží je vždycky zabalený do úhlednejch balíčků s cenovkou a vtip je v tom, že u stánku nikdo nestojí. Je tam jen kasička.