A je to tady – dlouho očekávaná inventura ve
Warehousu, náš první job. Hurá. Venku se stmívá, tahle noc bude dlouhá. Janice zaboha
nemůže najít klíče od auta, těžce nestíháme a nakonec bereme zavděk náhradníma. Co by taky
ne – není nad to přijít první den do práce pozdě. Nic nemůže na šéfa udělat
větší dojem.
Vzpomínám si, jak jsem přišla pozdě první den na
gymplu – hned jsem byla slavná. Získala jsem si výsadní postavení u třídního (jelikož
jsem hned byla jediná, jejíž jméno si pamatoval), službu na tabuli a taky
nálepku pohádkářky, páč mi nevěřil důvod zpoždění. Přitom jsem byla jen bezelstně
upřímná.
Myslim, že už jsem někde zmiňovala svůj chatrnej
orientační smysl. V tom městě, dokonce ani v tej škole jsem nebyla
poprvý (už jsem tam přetrpěla přijímačky), přesto jsem však došla do chovatelskej
stanice psů. No budova se mi zdála správná. Jen ty psi tam úplně nehráli. Stejně jsem se ale odvážila dovnitř, protože jsem to nechtěla vzdát, a hodný
pán mi vysvětlil, že jsem o pár zastávek jinde. Když si tak na ten trapas
vzpomínám, asi začínám chápat, proč o mě rodiče maj občas starost.
No nicméně do Warehousu jsme se doštrachaly jen o
pár minut pozdějc a uhrály to s jokem na „pozdě, ale přece“. Mohly jsme si to
dovolit, protože jsme vedoucí neviděly poprvý, měly jsme tu čest už včera během
trainingu. Jsou… spešl. Louisa a
Anthony. Jejich revírem je hypermarket. Jejich pracovní nadšení je vražedné.
Louise bude tak ke čtyřiceti a jejím nejvýraznějším
rysem je předkus, který jí přímo trčí z tváře. Vystavuje ho v nikdy nemizícím
úsměvu, což mi zpočátku přišlo obdivuhodný, po chvíli lehce znervózňující a
nakonec jsem začala uvažovat, že možná chudák tu pusu prostě nemůže zavřít… Když
mluví, poskakuje u toho a divoce gestikuluje. Za zmínku stojí taky její teenage
styl. Na hlavě má barevný culíky, nebo spíš takový fontánky, některý s beruškama
(!), a v uších svítivě růžový delfíny. Po tričku se jí proháněj
jednorožci, a vlastně to vypadá, jako by utíkali před pruhovanejma podkolenkama,
kterejma to celý končí. No proč ne, proč ne. Proč ne.
Anthony vypadá jako Ital,
na jazyk si šlape jako Španěl a při chůzi kroutí zadkem jak kubánská tanečnice.
Jeho intonace bere dech – nedokážu rozlišit, jestli ještě pořád mluví, anebo už
je to zpěv. S jistotou lze říct, že oba milujou svoji práci. Anebo jsou geniální
herci. Zápalem pro věc mi připomínaj ty pošahaný vedoucí táboru Chippewa
z Addamsovy rodiny – Becky a Garyho. Stejně zběsilý usměvavý obličeje. Stejná
nevyčerpatelná energie. Stejný šílenství ve vočích.
Louisa má pro inventuru nevídanou vášeň, kterou se
nesnaží skrývat. Mluví o ní jako o svej malej holčičce a trpělivě (ač musí
vidět, jak to všechny bolí) nás během noci upozorňuje na to, jaký dělá dceruška
pokroky. Ukazuje pečlivě vybarvený plánky toho, co už máme za sebou, a vymejšlí
z nich takový story, že se nestačim divit. Když dokončíme oddělení oblečení
a bot, vykládá, že teď může holku oblíknout do školy… po oddělení zavazadel už
ji posílá na intr. (Když máme kolem čtvrtý ráno všichni chuť umlátit ji
snímačem čárových kódů, hlásí, že dcerka, toho času už v pubertě, prochází
obdobím vzdoru a taky má trable s klukama.) Jako jo, kdyby mi bylo dvanáct,
asi by mi to přišlo originální a vtipný. Asi bych se bavila. Při svým současným
stádiu mentálního vývoje se však cejtim asi takto:
Samotná práce je trapně jednoduchá – skenovat,
skenovat, skenovat kód. Pravidla hry jsou daný jasně: třikrát špatně a dost. Kromě
obyčejných stocktakerů jsou tu speciální kontroloři, co čenichají chyby. Když
zjistěj, že jste něco zmrvili, slušně vás upozorní. Když zjistěj, že jste to
zmrvili zase, důrazně vás upozorní. A když zjistěj, že to pořád ještě mrvíte,
pošlou vás domů. Je nás tu tak třicet a jsme rozdělený do dvou skupin. Naši
týmoví vedoucí maj krycí jména – King Cobra a Monty Python. :D Vyslechnu si,
jak ovládat skener (= iPad) a následuju Kobru.
Lidi mi často říkaj, že si nikdy nestěžuju. Pravdou
však je, že občas fňukám jak malá, ale dělám to jen ve svej hlavě a tam si to i
vyřešim. A tak si kolem druhý ráno stěžuju, jak mě bolej lejtka z dřepění
u podprsenek a jak se mi chce spát, a následně se okřikuju, ať si laskavě
představim, jaký by to bylo třeba sbírat jabka, vstávat každej den v šest,
mrznout a moknout… tady je teplo, hudba a vedoucí roznášej bonbóny.
Pracovní
podmínky jsou vůbec cool… aspoň oproti tomu, na co jsem zvyklá. Každý dvě hodiny
máme pauzu, která zahrnuje pití a pizzu pro všechny, Louisa dokonce napekla
cake… O každej přestávce kromě dceřinnejch patálií vyhlašuje taky nejrychlejší
a nejpřesnější pracanty, kterejm slavnostně předává různý sladkosti. Na jednu
stranu je to fakt ujetý, na druhou stranu je vždycky lepší mít čokoládu, než ji nemít.
Janice je nechutně přesná a má spoustu čokolád. Já jsem ráda, že mě ještě
neposlali domů.
Když se v půl šestý doplazíme k autu, chytám záchvat smíchu – klíč je ve dveřích od kufru. Takže naše kára byla
celou noc před obchodním centrem – připravená, jen odjet. Co k tomu říct. Doma
potkáváme Devona, jak jde do práce, a dáváme snídani. Jsme jak praštěný palicí,
otupěle cucáme čaj, dvě mátohy povlávající nepatřičně v ranním slunci. Janice
monotónně prohlašuje, že se cejtí jak shit. No jo. Nemůžu říct, že by se mi tam
večer zase chtělo, ale uklidňuje mě, že jsou to jen tři dny. Když vlezu do postele
a zavřu oči, hlavou mi zní pípání skeneru.
Dobrou s kobrou.
Žádné komentáře:
Okomentovat