Ashley s Jasonem zmizeli jak pára nad hrncem. Uvažujem, jestli se nezdejchnout taky. O to víc, když Devon přichází s tím, že chce další peníze na dřevo na zimu. No faktem je, že do něj nevidim. Kdykoli se chystám na letiště, čeká na mě a bere mě autem, když jsem potřebovala vytisknout nějaký papíry, vzal mě ke svejm rodičům, kde z toho nakonec bylo fajn odpoledne u kafe… nosí z práce bonbóny a sušenky... Jenže něco tu prostě smrdí, všechen ten zájem je mi nějak proti srsti, stejně jako jeho přehnanej smích. Jako by měl celý dny na sobě masku a křečovitě se snažil, aby mu ji někdo nestrhnul. Anebo jsem taky uplně vedle, odhadování lidí je jedna z mejch nejslabších stránek.
Jako na zavolanou nás zrovna přijel navštívit Eddie,
šéfkuchař z Kimi Ora, na Kiwáky věčně nadávající Němec a náš velkej
strejda. Eddie celou
věc shrne tak, že máme bejt rády, že je doma relativně čisto a nemusíme se bát
spolubydlících, páč to je v Queenstown těžký sehnat… na rozdíl od všech
drog, na který si jen vzpomeneš. Pak nás nabádá, ať nechodíme v noci samy
ven, v žádným případě si s sebou neberem hospody kabelku a chraň nás ruka páně nechat na stole bez dohledu pití, když půjdem na záchod. No... kde že to jsem? Na Divokým západě?
Naše pracovní bitvy: Z Wanaky stále nic nevíme,
prej ještě pořád dělaj interview (už měsíc?!) a daj vědět koncem tejdne… no bezva, tou
dobou už budem mít na letišti bezpečnostní karty a pracovní oděv. Janice trpělivě
čeká, ale já už jsem jak na trní, a tak beru situaci do vlastních rukou a volám
Dinovi, jestli je ten job u nich pořád aktuální, a on, ať přijdu na pohovor.
Janice je přesvědčená, že mě chce zaměstnat, protože zbožňuje Čechy. Já říkám
jen: whatever :D
Před prodejnou mi začínaj cukat koutky – já se hodlám
stát zaměstnancem Vodafonu. Všichni, co mě znaj, se teď musej řezat smíchy. Pro
ty, co mě neznaj, si dovolim poskytnout pár informací: Jsem absolutní a nenapravitelnej
technickej antitalent a ignorant. Člověk, co považuje telefon za vyhozený
prachy – kdybych ho nedostala jako vánoční dárek, žádnej nemám. Za vrchol svejch
schopností považuju to, že zvládnu ovládat foťák (a to pravděpodobně jen proto,
že si všechno automaticky nastaví sám). Nikdy jsem nevlastnila televizi, a
kdykoli se mi porouchal nějakej spotřebič, věděla jsem, že pravidlo číslo jedna
zní, že na to nesmim šahat, protože pak už by to nedal do kupy nikdo. A to, že
jsem kdy použila něco jako elektrickej kráječ na chleba, mi lidi věří jen
díky pěti stehům, který mám na palci u pravej ruky.
Dino se mě ptá, co vim o Vodafonu a co si myslim, že
je nejdůležitější při kontaktu se zákazníkem. Tahám z paty různý moudra a
on vypadá spokojeně, vlastně je mu asi celkem putna, co říkám, pokud se u toho budu usmívat. Rozhovor se stejně postupně stáčí k Českej republice a za chvíli se už bavíme o Praze. Když mu předávám vízum a on zjistí, že můj email je Nedvedka
(když mi bylo tak čtrnáct, taky jsem zbožňovala Pavla Nedvěda a fotbal, každý
úterý s tátou a lahváčem poctivě sledovala Ligu mistrů… od tej doby se
mi ten mejl nepodařilo změnit), je mi jasný, že tuhle práci dostanu.
Ať už dopadne Wanaka jakkoli, rozhoduju se skloubit letadla s Vodafonem a zůstat prozatím v Queenstown. Janice se odsud taky nijak nechce. Ale uvidí. Předevčírem jsem taky měla interview v Hiltonu, ale od první chvíle jsem věděla, že tam zkejsnout nechci. Anonymní prostředí velkýho hotelu, všude se rozlejzající ponurý přítmí a vidina nekonečnýho stlaní postelí… která mi probleskovala hlavou během stejně nekonečnýho rozhovoru s (sice milým) Indem opatřeným titulem Assistant Executive Housekeeping Manager. Tady se rozhodně nectí heslo „Keep it simple“. Z Indova desetiminutovýho monologu jsem dobře dešifrovala, že se po mně chce prostě uklízet, takže nechápu, proč mám lovit v hlubinách paměti a házet po něm perly o tom, kdy jsem se k zákazníkovi zachovala nad rámec svých pracovních povinností a co mi za to bylo odměnou, anebo si vymejšlet, co by o mně prohlásili kamarádi, kdyby se jich na mě zeptal. Tak se tady se mnou snad už nějakou dobu baví a vidí, že mám obě ruce. K čemu mu pomůže, když bude vědět, že mám v hlavě vlastní svět a jsem blázen do osmáků degu? Když jsem mu s úmyslem už nikdy se nepotkat slíbila, že mu pošlu kontakty na předchozí zaměstnavatele, myslela jsem, že tím to hasne, ale on mě kvůli tomu ještě několik dní naháněl, a tak jsem mu teda zdvořile vysvětlila, že ne-e.
Zcela jiná situace byla nicméně následně v malinkatej
kavárničce, kde shánějí slečnu, co by jim tam o sobotních dopoledních pomáhala
dělat kafe. Tam se mi zalíbilo hned, kafe maj výborný, a co víc: dostala jsem ho
od sympatických majitelů, tří pohledných chlápků mezi pětatřiceti a čtyřiceti – potencionálních
pracovních kolegů. Takže mi to rvalo srdce, když jsem zjistila, že potřebují
někoho, kdo tam ty soboty bude do dvou, protože já musím být na letišti v jednu.
No hádám, že přes to nejede vlak.
Když mám konečně nějakým způsobem pošéfovanou práci, a tím pádem klid, vzpomenu si, že mám rodiče a že jsem ani s jedním už tak měsíc nemluvila. Začnu se rozčilovat jak to, že jim to vůbec nevadí, a rozesílat emaily s předmětem "Nezapomněl(a)s náhodou, že máš na druhej straně světa dceru?!", ve kterých se dotazuju, jestli žijou, a nabízím nezávazný skype. Podepisuju se jako "zanedbávaná dcera". Když se po pár dnech ani jeden neozve, začínám se bát, jestli si to nevzali osobně.
Pozorování
týdne: Cestování s jediným párem bot je cool
v létě. Není to cool, když v zimě lezete po horách, večer chodíte
běhat a nedejbože delší dobu prší.
Žádné komentáře:
Okomentovat