Strašnou řadu let se mi nezdály vůbec žádný sny – dokud
jsem nepřijela sem. Nechápu to, ale choděj noc co noc. Vždycky si je ráno
pamatuju (většinou kroutim hlavou, co to bylo za psycho výplod), a během dne se
mi z vědomí vypaří. Nicméně včera se mi zdálo, že mi moje sestra měla
hlídat osmáka degu Staráče. Zanedlouho po předání hodila na Facebook video, ze
kterýho bylo jasný, že se u ní doma koná velká párty, a mně vstávaly vlasy
hrůzou, když jsem viděla, jak si ho její kamarádi pod obraz nechávaj kolovat a
různě ho ošmatávaj.
Staráč nemá rád párty. Cizí ruce. Ani mou sestru.
Vlastně prakticky nikoho kromě svejch dvou dcer, z nichž jedna je šílená a
druhá má kolem oka vypelichanej kruh. Takže jsem jí okamžitě volala, že jestli
mu někdo zkřiví chloupek, je mrtvá žena. Probudila jsem se dezorientovaná,
zmatená, ale se zaťatou pěstí. Hádám, že se mi po těch malejch prevítech už
fakt stejská.
Co se týče dění tady, Max přišla s tím, že v
červnu je u nich skydive pro místní „buy one, get one free“. Janice to označila
za nabídku, která se neodmítá, a že prej do toho spolu musíme jít… mě poser
(respektive až dojde k realizaci, budu se snažit o opak.) Z Wanaky se nám
nakonec dostalo zamítavé odpovědi, a tak mi Jan vítr nikam neodvane a zůstáváme
nadále cestovatelskými sestrami. No beztak by beze mě zašla steskemJ
Taky máme nový spolubydlící: irskej pár Mylese a
Lisu. On je, jak ho označila Janice, „takovej ten One Direction guy“,
blonďák-hezounek a fitness nadšenec. Je příšerně povídavej, což bývá milé, ale někdy
taky pekelně frustrující. Je prostě nutný počítat s tím, že pokud na vás začne
mluvit, není prakticky nic, co by ho zastavilo. Několikrát
jsem se málem počurala, protože jsem ze zdvořilosti čekala, až dokončí větu. Teď už vím, že žádná věta nikdy není poslední. Lise huba jede taky
pěkně, ale zdá se, že dokáže odhadnout míru, a vždycky to stopne těsně předtím, než se
vám začne chtít vyskočit z kůže. Je původním povoláním masérka a
kosmetička, taky velká kuchtička, pekařka a pletací mistryně. Celý dny chodí v županu
a sleduje romantický komedie. Oba jsou téměř trpasličího vzrůstu, a tak ačkoli
jsou podobně starý jako my, vypadaj o hodně mladší. Pro představu o tom, jak
moc, uvedu případ z minulýho roku, kdy spolu šli do kina na film 16+ a
chtěli po nich občanky… z tej situace maj trauma doteď.
Naše noční pachtění ve Warehousu inventurou neskončilo,
přešly jsme plynule na noční doplňování zboží. Pakárna, ale timing lepší,
končíme v jednu ráno. A aspoň podrobně víme, co je zrovna v nabídce
(nejradši vybaluju sušenky a čokolády). Janice se o mě stará jako o vlastní, na
šichtu chodím rovnou z Vodafonu, a to pozdě a vyhladovělá, a tak když se
na mě vytasí s připravenou večeří, jsem z toho paf.
Ukořistit krabici, nožíkem otevřít, zjistit, co se
skrývá uvnitř, vydedukovat, kam to asi patří, dopravit na místo. Nacpat, kam se
dá. V těch krabicích člověk najde ledacos. Kromě zbytečnejch cetek třeba
taky myšlenky, který má přes den zahrabaný někde hluboko v hlavě, kde se zbaběle krčej, aby na ně nedosáhnul. Začnou vyplouvat na povrch až s první hvězdou, v mým případě první krabicí. A tak se v těch myšlenkách probírám, třídim je spolu s dámskejma spoďárama a nenechám se rušit. To je výhoda tohohle jobu: nevyžaduje pozornost.
Když už není co vybalovat, zbývá celou prodejní plochu zamíst a nakonec zboží úhledně zporovnávat, aby vypadalo k světu. V tu chvíli se obyčejně zašívám ke knížkám. Tvářim se, že všechny potřebujou nutně přeorganizovat, nechám si jednu po druhý proplouvat rukama a sonduju, co vyšlo zajímavýho. U knihy se zásadně neřídím heslem "Nesuď knihu podle obalu". Miluju běhat po nich očima a nechat se zastavovat na těch krásných, poeticky rozkreslených i syrově obyčejných, nekýčovitých zpracováním ani názvem. Hladově pak hltám jejich anotace, pár vyvolených nedočkavě pročítám a po cestě domů o nich vyprávím Janice.
Směnu vede Kobra, což je fajn, je to milej chlápek. V jednom kuse nám děkuje… prostě jen za to, že děláme svou práci. Nejdřív si říkám what the hell. Ale když nad tím tak přemejšlim, je to skvělá věc. Nikoho to nic nestojí a dělá to obrovskej rozdíl. Přístup místních vedoucích a šéfů je pro mě zatím v porovnání s tím českým (nebo i skotským) vůbec nebe a dudy. Byla jsem zvyklá na to, že když děláš svou práci dobře, nikdo nepípne, je to samozřejmost. Když v tom plaveš, máš průser. Tady když pracuješ dobře, chválí tě a děkují. Protože to samozřejmost není. Když v tom plaveš, prostě ti to vysvětlí či ukážou znova a snažej se pomoct. A pak: nikdo se vlastně nechová jako boss. Nikdo se nepovyšuje, nemá potřebu si něco dokazovat, lidi hází fórky a usmívají se. Neříkám, že by si váš šéf měl nutně nechat říkat kapitán Kobra, ale stačí pár jednoduchých věcí jako prosím a děkuju, a je to najednou úplně o něčem jiným. Taky jsem tu poprvý v životě zažila něco jako placený školení.
Doufala jsem, že budeme tyhle noční směny dělat
pravidelně, a já tak budu mít namakáno dost hodin, jenže po pár dnech se dozvídáme,
že už lidi na noc potřebovat nebudou, a nabízená pozice pokladních se nám bohužel do
rozvrhu nacpat nepodaří. A tak dál hledám evening job. (Né „night job“, to zní prej fakt blbě. No… night job, až když nebude zbytíJ)
Pozorování
týdne: To, že jsou TimTams nejlepší sušenky na světě, je
bullshit. Scotch Fingers forever.
Žádné komentáře:
Okomentovat